Hrála s Vaculíkem v pohádce Berenika. Kateřina Rusinová ale herectví vyměnila za zcela jiný svět

Před filmovou a televizní kamerou stála už v dětství a diváci si její pihovatou tvář rychle oblíbili. Kateřina Rusinová měla slibně rozjetou hereckou kariéru a objevila se v řadě známých rodinných snímků. Později ale svět ateliérů opustila a rozhodla se pro naprosto odlišnou životní dráhu. Dnes patří k předním tuzemským kapacitám v oboru paliativní medicíny a pomáhá lidem v těch nejsložitějších okamžicích.

Natáčet začínala na začátku 80. let. Její usměvavá tvářička zaujala tvůrce natolik, že získala roli v rodinné komedii Babičky dobíjejte přesně. Obrovskou diváckou přízeň jí následně přinesl příběh Monika a hříbě s hvězdičkou. Ztvárnila v něm školačku toužící po vlastním koni. Filmový tatínek jí zvíře nechtěl dovolit, dohodli se ovšem na podmínce samých jedniček ve škole. Obětavou maminku si tehdy zahrála Laďka Kozderková v jedné ze svých posledních rolí.

Diváci si Rusinovou pamatují i z romantické pohádky Berenika. Tuto klasiku s Lukášem Vaculíkem a Borisem Rösnerem vysílá program ČT1 právě dnes pět minut po 13. hodině. Během devadesátých let se objevila ještě v úspěšném seriálu Život na zámku.

Rodiče dbali na to, aby získala kvalitní vzdělání a uměla cizí jazyky. Nastoupila do speciální francouzské třídy na pražském Gymnáziu Jana Nerudy. Začínala tam rovnou s ohromnou porcí dvaceti hodin francouzštiny týdně. Po úspěšné maturitě učinila velmi odvážný krok a přihlásila se na dvě odlišné vysoké školy. Přijímací komisi na divadelní fakultu tvořily osobnosti jako Věra Galatíková. Uspěla tam a zvládla nastoupit i na studium medicíny.

Náročné souběžné studium obou oborů dotáhla díky obrovské vůli do úspěšného konce. V šestém ročníku udělala definitivní rozhodnutí a vybrala si zdravotnictví. „Učení mi šlo,“ přiznala s úsměvem v talkshow Sedm pádů Honzy Dědka. Obě profese mají podle jejích slov společnou nutnost empatie a schopnost správně vnímat lidské emoce.

Dvacet let pracovala na oddělení intenzivní péče a resuscitace. Cenné odborné zkušenosti nasbírala i v zahraničí. Výborná francouzština jí umožnila absolvovat stáž v pařížské nemocnici Saint Louis a další praxi přidala ve Spojených státech. Kontakt s těžce nemocnými lidmi nakonec její dráhu nasměroval k zajištění důstojného závěru života. V roce 2020 založila odborný časopis Paliativní medicína a působí v něm jako vedoucí redakční rady.

Dnes řídí jako přednostka první kliniku tohoto zaměření u nás. Ta spadá pod pražskou Všeobecnou fakultní nemocnici. Rusinová tam se svými kolegy pomáhá pacientům zvládnout náročné etapy závažného onemocnění. Snahou oddělení je vytvořit lidem bezpečný prostor pro vyjádření jejich pocitů a přání. K popularizaci oboru v Česku hodně napomohl oceňovaný dokumentární film Jednotka intenzivního života. V něm otevřela řadu dříve těžko uchopitelných společenských témat.

Práce s těžkými osudy vyžaduje pokoru a komunikační dovednosti. „Pro mě začalo být téma závěru života aktuální ve chvíli, kdy jsem pracovala dvacet let v intenzivní péči, kde nemalé procento pacientů prochází nejsložitější životní zkouškou,“ vysvětlila v rozhovoru pro rozhlasový pořad Blízká setkání. Zásadní je podle ní umět se správně zeptat a plně respektovat hodnoty nemocného. Diskuse o umírání nevybízí k nezávazné konverzaci a vyžaduje lidskou zralost.

Ona sama otevřeně přiznává přirozené obavy z konce. Náročné chvíle v práci jí pomáhá zvládat pevné zázemí. Po jejím boku stojí manžel Robert a společně vychovávají tři děti. Občas podle svých slov tiše sní o návratu na filmové plátno, ale současnou práci plnou naslouchání bere jednoznačně jako svou pravou cestu.