Pokud lidstvo někdy zachytí signál od mimozemské civilizace, pravděpodobně nepůjde o přátelský pozdrav, ale o zoufalé volání o pomoc těsně před zánikem. Zapomeňte tedy na diplomatické mise ve stylu Star Treku nebo dramatické invaze ze Dne nezávislosti. Nová studie Davida Kippinga z Kolumbijské univerzity přináší střízlivý pohled na hledání mimozemského života. Dost možná totiž ve vesmíru nehledáme sousedy, ale jejich hroby. Takzvaná „Eschatická hypotéza“ naznačuje, že naše první setkání s cizí inteligencí bude tragické, krátké a definované jejím koncem.
Historická lekce astronomie
David Kipping, profesor astronomie a vedoucí laboratoře Cool Worlds, upozorňuje na jeden zásadní historický paradox. V astronomii totiž často neobjevujeme to, co je ve vesmíru nejběžnější, ale to, co je nejvíce vidět. Jde o efekt výběrového zkreslení, který nás v minulosti už mnohokrát zmátl.
Typickým příkladem jsou exoplanety. První světy mimo naši sluneční soustavu jsme objevili počátkem 90. let u pulzarů. To jsou extrémně husté, rychle rotující zbytky hvězd, které do prostoru chrlí smrtící záření. Dlouho se zdálo, že planety jsou doménou těchto pekelných podmínek. Realita je přitom jiná. Z více než šesti tisíc dnes známých exoplanet jich u pulzarů obíhá méně než deset. Byly jen tak extrémní a „hlasité“, že jsme si jich všimli jako prvních.
Podobné je to s hvězdami na noční obloze. Když zvednete hlavu, vidíte převážně obry, kteří jsou ve fázi svého zániku nebo bouřlivého vývoje. Přitom tvoří jen zlomek hvězdné populace. Většina vesmíru je plná nenápadných červených trpaslíků, které pouhým okem nevidíme. Kipping tuto logiku nyní aplikoval na hledání mimozemských civilizací.
Eschatická hypotéza
Základní myšlenka Kippingovy práce, kterou publikoval v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, vychází z řeckého slova „eschatos“, tedy poslední. Hypotéza předpokládá, že stabilní a dlouhodobě udržitelné civilizace jsou pro nás prakticky neviditelné. Pokud je civilizace vyspělá, pravděpodobně se naučila splynout s prostředím, neplýtvat energií a nevysílat signály do prázdna. Je v rovnováze, a tím pádem tichá.
Naopak civilizace, která stojí před kolapsem nebo prochází bouřlivou nestabilitou, po sobě zanechává silnou stopu. Může jít o masivní úniky energie, znečištění atmosféry, které je viditelné na dálku, nebo dokonce o záměrné vysílání signálů v zoufalé naději na záchranu. „Tady jde o první kontakt s civilizací v její smrtelné křeči, která sebou násilně zmítá před koncem,“ uvedl Kipping ve videu pro kanál Cool Worlds.
Takový signál by byl ve vesmírném měřítku jen krátkým zábleskem, podobně jako výbuch supernovy. Ty jsou vzácné, vybuchují v galaxii zhruba dvakrát za století, ale díky jejich jasu jich vidíme tisíce. Kipping se domnívá, že stejně tak budeme „vidět“ spíše ty civilizace, které právě hoří.
Hledání výkřiků ve tmě
Tato teorie zásadně mění strategii, jakou by vědci měli při pátrání po mimozemském životě uplatňovat. Místo hledání stabilních radiových signálů nebo megastruktur, jako jsou Dysonovy sféry, bychom se měli zaměřit na anomálie. Hledáme něco, co nedává smysl, co rychle vznikne a zase zanikne.
V tomto směru vkládají astronomové naděje do nových projektů, jako je Observatoř Very C. Rubinové. Ta bude systematicky monitorovat oblohu a hledat přechodné jevy. Pokud má Kipping pravdu, první důkaz o existenci mimozemšťanů nebude diplomatická depeše, ale zachycení ekologické katastrofy, jaderné války nebo posledního zoufalého volání technicky vyspělé společnosti, která nezvládla svůj vlastní rozvoj.
Kippingův model naznačuje, že pokud civilizace stráví v této „hlasité“ fázi byť jen zlomek své existence, například čtyři dny z deseti tisíc let historie, musí v tu chvíli vyzářit obrovské množství energie, aby přehlušila tiché období. Je to ponurá představa. Místo moudrých učitelů z hvězd možná najdeme jen varování, jak bychom mohli dopadnout i my sami, pokud nedokážeme přejít do fáze udržitelné, a tedy tiché existence.
