Dne 30. dubna 1945 v půl čtvrté odpoledne se v Berlíně stalo něco, co změnilo běh dějin. Adolf Hitler, muž, který rozpoutal nejničivější konflikt v lidské historii, si v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím vzal život. Jeho sebevraždou skončila jedna éra – do poslední chvíle obklopen loajalisty, ale zcela odtržený od reality.
Poslední minuty v bunkru: oběd, rozloučení a smrt
Osudný den začal jako bizarně poklidný. Hitler obědval se sekretářkami a kuchařkou, jako by neprobíhala finální bitva o Berlín. Odpoledne se spolu s novomanželkou Evou Braunovou rozloučil s věrnými v bunkru – Martinem Bormannem, Josephem Goebbelsem či Hansem Krebsem. Poté se odebral do své pracovny.
Kolem 15:30 zazněl výstřel. Do místnosti vchází jeho komorník Heinz Linge a pobočník Otto Günsche. Hitler leží mrtvý na pohovce, Braunová vedle něj bez známek zranění – pravděpodobně požila kyanid. Střelná rána v Hitlerově hlavě, zápach mandlí i zbraň Walther PPK u nohou doplňují morbidní scénu konce diktátora.
Jejich těla byla následně podle instrukcí polita benzínem a zapálena v zahradě kancléřství, jen pár metrů od míst, kam už dopadaly sovětské granáty. Spalování probíhalo celé odpoledne, až byla těla pohřbena v mělkém kráteru. Rozkaz ke kremaci vydal Hitler osobně – nechtěl se dostat nepříteli do rukou, živý ani mrtvý.
Smrt jako gesto i únik: závěť, nástupci a mýtus “mučedníka”
Německé rádio oznámilo Hitlerovu smrt 1. května. Zpráva byla zarámována patosem a mýtem: „Padl v boji proti bolševismu“. Závěť, kterou sepsal pár hodin před smrtí, ukazovala muže přesvědčeného o svém poslání. Označil se za mírotvůrce, který byl donucen k válce světovým židovstvem. Ačkoli Německo umíralo, Hitler stále věřil, že jeho ideologie přežije.
Ve své politické závěti jmenoval velkoadmirála Dönitze svým nástupcem, Goebbelse kancléřem a Bormanna vůdcem strany. Göringa a Himmlera označil za zrádce. Vyzýval k pokračování v rasové politice a boji proti židovstvu. I v poslední větě závěti zůstával v zajetí nenávisti, kterou proměnil v politický program.
Rock for People překonal rekordy: 200 koncertů, 300 milionů Kč, 50 tisíc lidí, Linkin Park, Farna i ovace pro Rottrovou
Podle historiků nebyla jeho sebevražda překvapením. Už psychologický profil, který pro americkou rozvědku vznikl na začátku války, předpokládal, že Hitler zvolí smrt vlastní rukou. Skutečnost, že setrval v Berlíně, považují experti spíše za potvrzení narcistického kultu vlastní osoby než hrdinství. Hitlerova smrt měla být podle něj symbolickým aktem. Jenže místo mučedníka svět viděl zbabělce, který se vyhnul spravedlnosti.
Ostatky, pochybnosti a posmrtná odysea
Ačkoliv Sověti potvrdili nalezení Hitlerových ostatků už 2. května, spekulace o jeho smrti přetrvávaly desítky let. Nejasnosti kolem způsobu úmrtí, absence přímého důkazu o střelné ráně a propagandistická zamlženost celé události nahrály mýtům o jeho útěku. V roce 2018 francouzští vědci potvrdili, že fragmenty zubů, uložené v Moskvě, patří skutečně Hitlerovi. Přesto lebka, která byla dříve označena za jeho, patřila ženě.
Ostatky byly několikrát pohřbeny a exhumovány – v Berlíně, Magdeburgu, až nakonec v roce 1970 spáleny a rozptýleny do řeky Ehle. Nikde žádný hrob, žádný památník – jen jizva v historii.
Z posledních měsíců Hitlerova života vystupuje obraz zlomeného muže, který žil ve vlastním světě. Obklopen podlézavými poskoky, zaslepený vírou v nadřazenost národa, moci a ideologie, ztratil kontakt s realitou i vlastním lidem. A přestože si přál, aby jeho smrt byla symbolem odporu, pro většinu světa znamenala jedno: konec noční můry.
Páni kluci: Zakázaný scenárista, koktavý Lábus a žádný výkvět a smetánka za dob socialismu
Zdroje: Novinky, Rozhlas, Slavné dny
