Herečka Gabriela Wilhelmová rozdávala z jeviště i filmového plátna obrovskou živelnou energii. Diváci si její výraznou tvář velmi dobře pamatují ze stovek vedlejších komediálních rolí i jako zdravotní sestřičku ze slavné komedie o pražských vodnících. Uvnitř ale skrývala bolest nad rodinným snem, který osud odmítl naplnit. Lásku k divadlu a společnosti tak přetavila ve svůj hlavní životní motor.
Vyrůstala v Prostějově v rodině majitele místní továrny a rodiče svou druhorozenou dceru velkoryse podporovali. Doma se ráda malovala matčinými šminkami, nakrucovala se před zrcadlem a pozornost celé rodiny strhávala výhradně na sebe. Vlastní sourozenci jí proto brzy začali přezdívat komediant. Bohatá rodina sice po válce o majetek přišla, rodiče přesto dceřino přání studovat herectví na Janáčkově akademii v Brně naplno podpořili.
Divoké pardubické manželství
Na vysokoškolských studiích potkala o dva měsíce staršího spolužáka Ladislava Freje. Vzali se a po absolutoriu odešli do společného angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Gabriela Wilhelmová dostávala zpočátku spíše role naivek, velmi brzy se ovšem propracovala k dramatičtějším úlohám.
Obrovské přání stát se matkou se mladému páru nedařilo naplnit. Herečka dvakrát potratila a narůstající frustrace se začala promítat i do každodenního soužití. Oba měli mimořádně silný temperament a v domácnosti pravidelně docházelo k hlasitým hádkám. Svazek nakonec ukončil Frejův vztah s hereckou kolegyní Evelynou Steimarovou. Bývalí manželé k sobě však později opět našli cestu a zůstali dobrými přáteli.
Zkoušky u pana plukovníka
Po krátkém ostravském a uherskohradišťském působení zakotvila v brněnském Divadle na provázku. Soubor tenkrát neměl stálou scénu a zkoušky se proto často přesouvaly do vily, kde herečka bydlela v podnájmu. Dům patřil plukovníkovi, který trávil většinu času mimo domov. Přes den se v obýváku pilovaly texty a po večerech hostitelka pořádala pro kolegy opulentní večírky.
Vaření milovala a společnost lidí bytostně potřebovala ke spokojenému životu. Kvůli neshodám s režisérem Petrem Sherhauferem ovšem brněnské prostředí opustila a přesídlila do pražského Činoherního klubu. Následně se rozhodla pro kariéru na volné noze, což jí rozvázalo ruce k tvorbě vlastních představení.
Stala se u nás průkopnicí divadla jednoho herce. Samostatně nastudovala několik náročných monodramat a objížděla s nimi celou republiku. Zářila jako placená společnice ve hře o Emě Destinnové Commedia finita nebo jako prostitutka v komedii Racajda.
„Když nemáte práci, a já jsem to svého času zažila, všechno je bez chuti, vůně, zápachu,“ řekla před lety herečka pro média. Práce podle jejích dalších slov představovala hlavní hybatel schopný probudit všechny životní vjemy.
Osudové setkání nad scénářem
Kamera začala výraznou ženu objevovat až po jejích třicátinách. První velká příležitost přišla v roce 1974 s postavou Růženky v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Příprava nového televizního projektu jí navíc přinesla seznámení s druhým manželem. Režisér Rudolf Růžička tehdy hledal obsazení a na Velikonoční pondělí zavolal do jejího bytu.
Probíhal tam zrovna bujarý mejdan. Jakmile režisér dorazil osobně s textem, hostitelka okamžitě opustila hosty a začala s ním probírat detaily role. Uzavřené manželství oběma vydrželo láskyplné až do konce jejího života.
Před kamerou ztvárnila přes sto padesát nejrůznějších úloh, typicky šlo o energické matky, rázné sousedky či prodavačky. Práci na filmovém place neměla vůbec v lásce. Omezovalo ji zdlouhavé postávání, čekání na správné nasvícení scény a zkoušení mnoha úhlů záběru. I přes tuto nechuť nabídky neodmítala a ráda točila například s Karlem Smyczkem. Zahrála si také menší roli ve filmovém zpracování Hrabalovy novely Andělské oči, kterou si televizní diváci mohou připomenout na stanici ČT1 v neděli v 16:05.
Lékaři jí v roce 1996 diagnostikovali rakovinu. Své vleklé zdravotní potíže před okolím důsledně tajila a odmítala o nich s kýmkoli mluvit. Dál naplno pracovala a zkoušela nové divadelní role, dokud svůj osobní souboj s nemocí 14. října 2002 neprohrála. Poslední postava ředitelky filharmonie v seriálu Místo nahoře se objevila na obrazovkách až dva roky po jejím odchodu.
