Čekání celé hodiny, někdy i přes noc, na dnes běžné zboží bylo za socialismu časté. Kdo chtěl banány, maso nebo toaletní papír, musel mít pevné nervy nebo známou prodavačku. Nakupování tehdy připomínalo spíš loterii, v níž hlavní výhrou byla obyčejná krabička kakaa.
Když fronta byla životní styl
Vidět frontu před obchodem znamenalo jediné, že něco „přivezli“. Pamětníci dodnes vyprávějí, jak se lidé řadili, aniž by věděli, na co vlastně čekají. „Jakmile ji člověk viděl, buď přiběhl a hned to zjišťoval, nebo si do ní rovnou preventivně stoupl,“ vzpomínala paní Helena z Prahy pro Aktuálně.cz.
Fronty se tvořily téměř na všechno, od masa, mléka, elektroniky až po dámské vložky. Nedostatkové zboží se označovalo jako „úzkoprofilové“ a lidé, kteří ho chtěli, si říkali „frontoví bojovníci“. V zimě, v dešti, s dětmi i bez nich, často i několik hodin.
Podle průzkumu STEM/MARK z posledních let až 40 procent lidí starších šedesáti let přiznalo, že před rokem 1989 stálo frontu na potraviny, další čtvrtina pak na elektroniku nebo textil. Dnes, kdy žijeme v naprostém přebytku všeho, něco nepředstavitelného.
Banány jako symbol socialismu
Když se před Vánocemi objevily v obchodech banány, spustila se doslova hysterie. Lidé prchali dřív z práce, aby stihli koupit alespoň jeden svazek. „Odběhla jsem v pracovní době do fronty. Když jsem se vrátila, šla zase kolegyně, protože víc než jeden sáček mandarinek vám neprodali,“ popsala pro Deník.cz paní Jana z Karlových Varů.
Banány se staly symbolem nefunkčního zásobování. Československo totiž nakupovalo převážně v zemích východního bloku, a exotické ovoce z Afriky či Jižní Ameriky mířilo spíš na Západ. Jednoduše proto, že západní země platily víc.
Ekonom Lukáš Kovanda k tomu uvedl: „V tehdejším Československu nefungoval cenový mechanismus. Ceny určovala centrální komise, a protože nebylo možné pružně reagovat na poptávku, zboží prostě chybělo.“
Tuzex, podpultovky a výměnný obchod
Nedostatek zboží zrodil zvláštní systémy, a to podpultový prodej a černý trh. Kdo měl známou prodavačku, byl král. Zboží se schovávalo tzv. „pod pultem“ a vydávalo jen vyvoleným. Ne však jen tak, obvykle to bylo za protislužbu, cigarety, nebo láhev rumu.
A pak tu byl Tuzex, obchody se západním zbožím, kam se chodilo s tuzexovými bony. Ty se nedaly koupit oficiálně, ale veksláci je nabízeli za čtyřnásobek ceny. „Bony brali i esenbáci,“ připomněl Kovanda.
Podpultový systém byl vlastně přirozenou reakcí na neefektivní plánované hospodářství. Ačkoli se „pětiletky“ vždy plnily a výroba papírově rostla, regály v obchodech zely prázdnotou. Výrobky, které se u nás vyráběly, se často vyvážely do Sovětského svazu, zatímco lidé doma stáli fronty na toaletní papír nebo kola Favorit.
Ervéháčko a mechem místo papíru
S nedostatkem se lidé naučili vyrovnávat po svém a humor byl často jedinou obranou. Po celé republice kolovaly vtipy a narážky na tehdejší situaci. Typickým symbolem se stala kostkovaná taška na kolečkách, přezdívaná ervéháčko podle zkratky RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci). Lidé ji spojovali s ironickým rčením o prázdných nákupech, které vystihovalo realitu doby. „Ráno vyjedu, hov*o přivezu,“ vzpomínají pamětníci.
S nedostatkem toaletního papíru se Češi potýkali opakovaně. Podle Paměti národa studenti při majálesu v roce 1963 skandovali: „Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si p**el mechem.“ Cynismus tehdejší doby vystihuje lépe než jakákoli statistika.
Co zůstalo v lidech dodnes
I po téměř čtyřiceti letech od pádu komunismu zůstávají vzpomínky na fronty a prázdné regály živé. Mnozí starší lidé dnes s nadsázkou říkají, že je fronty „vycvičily v trpělivosti“. Ale realita byla mnohem tvrdší. Nedostatek zboží ovlivnil i způsob myšlení celé generace. Lidé si zvykli „dělat zásoby“, nakupovat do foroty a brát zboží, když zrovna bylo dostupné. Tento zvyk přetrval i po roce 1989, jen se zvedl strop možností.
V mnoha domácnostech se totiž dodnes najdou věci nakoupené „pro jistotu“. A i když už fronty na banány dnes působí jako něco nepředstavitelného, zůstal v lidech hluboko zakořeněný reflex, že co je k mání dnes, zítra být nemusí. Možná i proto mají Češi zvláštní slabost pro slevy, výprodeje a akce.
