Divoké výkyvy cen energií v posledních letech naučily Čechy novou disciplínu. Touha po energetické soběstačnosti se stala motorem pro instalace tisíců solárních panelů na střechy rodinných domů. Jenže samotná fotovoltaika k odstřižení od dodavatelů nestačí a realita českého klimatu je neúprosná. Skutečná nezávislost vyžaduje mnohem komplexnější a dražší řešení, než si většina domácností připouští.
Falešná iluze soběstačnosti
Míra nezávislosti se v odborných kruzích nazývá autarkie a měří se v procentech. Vyjadřuje poměr energie, kterou si domácnost vyrobí sama, oproti té nakoupené ze sítě. Mnoho majitelů nemovitostí žije v domnění, že instalací solárních panelů tento problém vyřeší. Běžná střešní elektrárna o výkonu 10 kilowattů však zajistí v průměru pouze 30 až 40 procent roční spotřeby elektřiny. Zbytek musí téct z veřejné sítě.
Výpočty Vysoké školy pro techniku a hospodářství v Berlíně (HTW Berlin) uvádí tato čísla pro ideálně orientované střechy. V praxi bývají výsledky často horší. Problém spočívá v nesouladu výroby a spotřeby. Panely generují nejvíce energie v poledne, kdy jsou domy prázdné. Večer a v noci, kdy běží spotřebiče a svítí se, výroba klesá k nule. Uživatelé tak vyrobenou energii posílají levně do sítě a draze ji nakupují zpět, když ji skutečně potřebují.
Nutné investice do železa
Zvýšení nezávislosti vyžaduje schopnost energii uskladnit. Bateriová úložiště posouvají hranice možného a dovolují využít solární přebytky ve večerních hodinách. S kvalitní baterií dokáže rodinný dům pokrýt až 80 procent své spotřeby elektřiny. Zde ovšem matematika končí a nastupuje fyzika vytápění. Běžná domácnost spotřebuje na teplo násobně více energie než na svícení a provoz spotřebičů.
Staré plynové kotle a závislost na fosilních palivech drží majitele domů v hrsti dodavatelů. Řešením je tepelné čerpadlo. To funguje na elektřinu a dosahuje špičkové efektivity. Z jedné kilowatthodiny elektřiny vyrobí tři až pět kilowatthodin tepla. „Provoz tepelného čerpadla vychází finančně výhodněji než vytápění plynovým kotlem,“ potvrzuje ve svých závěrech studie technické univerzity RWTH Aachen.
Kombinace fotovoltaiky, baterie a tepelného čerpadla vytváří robustní systém. Podle kalkulátoru HTW Berlin se taková sestava dostane na celkovou soběstačnost mezi 40 a 60 procenty, pokud započítáme i spotřebu tepla. To je sice slušný výsledek, ale k úplné svobodě má stále daleko. Polovinu energie stále dodává externí distributor.
Pojízdná baterie v garáži
Dalším dílkem skládačky je elektromobilita. Spalovací motory znamenají závislost na čerpacích stanicích a ropných kartelech. Elektromobil nabíjený z vlastní wallbox nabíječky dokáže zužitkovat přebytky ze střešní elektrárny. Často stačí vůz nabíjet o víkendu přes den a energie vystačí na celý pracovní týden. Při zapojení elektromobilu do systému domu se celková míra nezávislosti ustálí okolo zmíněných 60 procent.
Mozek celého domu
Propojení všech technologií vyžaduje centrální řízení. Systémy pro energetický management (HEMS) fungují jako dispečink. Sledují toky energií a rozhodují, kam proud pošlou. Místo prodeje přebytků do sítě je systém přesměruje do bojleru, baterie nebo auta. Data ukazují, že chytré řízení zvyšuje využití vlastní energie u elektromobilů o 25 procent.
Pokročilé systémy pracují i s předpovědí počasí a dynamickými tarify. Pokud systém zjistí, že zítra bude zataženo, dobije baterie v noci levným proudem z burzy. To sice technicky nezvyšuje nezávislost na síti, ale drasticky to snižuje účty. Ekonomická návratnost takových systémů je v současnosti vysoká.
Vodíková past a krutá zima
Všechny zmíněné technologie naráží na jeden zásadní limit. Tím je zima. V českých podmínkách vyrobí fotovoltaika v prosinci a lednu jen zlomek toho co v červenci. Baterie se vybijí za pár hodin a tepelné čerpadlo musí běžet naplno. Sezonní akumulace energie zůstává technologickým oříškem, který zatím nemá ekonomicky smysluplné řešení.
Teoretickou cestou je vodík. Elektrolyzér by v létě přeměnil přebytky elektřiny na vodík, ten by se uskladnil v tlakových lahvích a v zimě zpětně proměnil na elektřinu a teplo. Takový systém by zajistil 100% nezávislost a úplné odpojení od sítě. Technicky je to proveditelné a funkční.
Ekonomicky jde však o sebevraždu. Pořizovací cena takového systému pro rodinný dům přesahuje 100 000 eur, tedy zhruba 2,5 milionu korun. Účinnost celého procesu je navíc tristní. Při přeměně elektřiny na vodík a zpět se ztratí 70 až 80 procent energie. Uživatel tak musí v létě vyrobit obrovské množství proudu, aby v zimě získal alespoň trochu tepla.
👉🏻 Další tipy do domácnosti.
