Komunismus vládl v Československu dlouhých 40 let od převratu v roce 1948 do sametového revoluce v listopadu 1989. Nic, co se tehdy dostalo k lidem, se nevyhnulo kontrole a cenzuře. To se týkalo především novin, časopisů, hudby, knihy a také filmů a divadla. Režiséři a jejich výtvory podléhali státní kontrole a musely projít schvalovacími komisemi.
Trezorové a zakázané snímky
Filmy mohly být závadné prakticky z jakéhokoli důvodu. Existovaly zakázané předlohy (knihy Bohumila Hrabala), herci, kteří uprchli na Západ a samozřejmě kritika a satira na režim. Paradoxní bylo, že například velmi nenápadní „tajní“ sledující a kontrolující divadelní představení byli mnohdy tak primitivní, že si vtipů na režim ani nevšimli.
Nejvíce trezorových počinů vzniklo v uvolněných 60. letech, po kterých ale přišel „osmašedesátý“. Československo následně čekaly dvě dekády tuhé normalizace, která smetla většinu toho, co předtím vzniklo. Jaké dnes ceněné kousky tehdy soudruhům doslova pily krev?
Bílá paní (1965)
Perfektní komedie Zdeňka Podskalského je jasnou satirou na režim. Po svém vzniku byla překvapivě povolena dlouhých 5 let, než její slávu utnul rok 1970. Znovu ji tak bylo možné vidět až po revoluci.
Bílá paní na obraze ve vsi Komonice vystoupí za správných podmínek z obrazu a zařídí místní ženě vodovod. To se brzy rozkřikne, o věc se zajímají úřady, z vodovodu je poutní místo. V existenci ducha ale uvěří i několik představitelů města, což se neslučuje s tehdejší ideologií.
Snímek Bílá paní mohou diváci vidět v sobotu 7. června ve 13:20 na film+.
O slavnosti a hostech (1966)
Depresivní alegorie Jana Němce popisuje skupinu zlých lidí, kteří manipulují s ostatními. Divákovi to „docvakne“ po vyprávění o sedmi lidech pozvaných na slavnostní hostinu. Významný muž přichystá hostům nemilé překvapení v podobě přepadení. Za to se jim pak omluví jako za žert.
Večerníček je s dětmi už 60 let, které pohádky jsou nejoblíbenější? Ty, které vznikly do roku 1990
Každý z hostů představuje společenský archetyp jako demokrata, snaživce, patolízala a další. U slavnostní tabule se pak schází spektrum nedemokratické společnosti v čele s tím, kdo neváhá ničit kohokoli, kdo s ním nesouhlasí. V hostiteli se shlédl tehdejší prezident Antonín Novotný a prohlásil to za urážku majestátu.
Farářův konec (1968)
Režimu vadilo už jen téma tohoto snímku. Hlavní hrdina kostelník (vynikající Vlastimil Brodský) se vydává za faráře, aby si užil uznání vesnice. Film navíc silně vyzýval k toleranci, seberealizaci a farář nakonec umírá na útěku před státní bezpečností.
Poslední klapka počinu Evalda Schorma padla den před sovětskou okupací. Farářův konec tak byl ihned zakázán a režisér dostal zákaz činnosti.
Ucho (1970)
Na závěr kus, který by komunisté nejraději úplně zničili. Ucho vzniklo podle knihy Jana Procházky, tehdy zakázaného umělce. Titulky ale jeho jméno neobsahovaly. Komorní psychologické drama se točí kolem ministerského náměstka Ludvíka a jeho manželky Anny. Jde o herecký koncert Radka Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové.
I když jsou prominenti, režim je dle hesla důvěřuj, ale prověřuj tajné odposlouchává. Toho se dvojice během příběhu dopátrá a upadá do strachu, paranoie, zoufalství a vzteku. Snímek si tak jako zjevná obžaloba komunistických praktik užil premiéru až po revoluci.
Mýtus trezoru
Ačkoli se zakázané snímky označují často jako „trezorové“, v žádném trezoru reálně nebyly. Krabice s páskou byly prostě uloženy na polici ve skladu, a to bez označení. Nikdo o nich tedy nevěděl. Navíc jich nebylo zase tolik.
