Pamatujete si na tu slavnou hlášku z filmu Slunce, seno, kde se řešilo, že když „vy inženýrku, tak my doktora“? Inu, byla to jiná doba. Společenský žebříček se tehdy neřídil jen vzděláním nebo tituly před jménem. Mnohem víc záleželo na tom, kdo měl přístup k nedostatkovému zboží nebo koho si režim hýčkal jako výkladní skříň úspěchu.
Když se ohlédneme zpět, musíme si přiznat, že peníze nebyly všechno, ale rozhodně otevíraly dveře tam, kam se běžný smrtelník nedostal. Některé profese měly prostě a jednoduše navrch, ať už šlo o tučnou výplatní pásku, nebo o to, že vám dokázaly sehnat svíčkovou pod pultem.
Havíř byl prostě partie
Na vrcholu potravního řetězce, alespoň co se týče oficiálních výdělků a hrdosti, stáli jednoznačně horníci. Režim je potřeboval, energetika na nich stála a padala, a proto si je komunisté předcházeli, jak jen mohli. Byla to nebezpečná dřina, o tom žádná, ale ta odměna. Kdo jiný si mohl dovolit koupit nové auto bez toho, aby na něj šetřil půl života?
David Ondříček, režisér filmu Dukla 61, to popsal naprosto přesně: „Když jel havíř do Prahy, říkalo se, že v jednom autě jede on a ve druhém jeho klobouk. Měli takové prachy, že si kupovali i věci, které vůbec nepotřebovali. Drahý nábytek, auta, oblečení…“ Byli to v podstatě celebrity své doby. Měli peníze, měli respekt a měli pocit, že jsou nenahraditelní. Nutno říct, že za to platili zdravím, ale v očích mnoha žen to byli chlapi, kteří se o rodinu postarají jako nikdo jiný.
Páni s kapsami plnými bonů
Zatímco horníci byli oficiální elitou, v šedé zóně vládli jiní králové. Veksláci. Oficiálně to byli příživníci, kriminální živly, které by měl každý slušný občan nahlásit. Ale realita? Všichni jsme je potřebovali. Kdo chtěl džíny, které po prvním vyprání neztratí tvar, nebo magnetofon, musel za nimi.
Nebylo to sice zaměstnání, kterým by se člověk chlubil babičce u nedělního oběda, ale finančně byli úplně jinde než zbytek republiky. Měli bony, měli valuty a měli styky. Jezdili v autech, o kterých se nám ani nesnilo, a i když byli jednou nohou v kriminále, žili si na vysoké noze. Byli to takoví rebelové systému, kteří v tom uměli chodit.
Kdo měl maso, měl moc
Možná si vzpomenete na tu bezmoc, když jste přišli do obchodu a regály zely prázdnotou. A právě tady nastupovala další skupina vyvolených, řezníci a zelináři. Nešlo ani tak o jejich tabulkové platy, jako o tu neuvěřitelnou moc, kterou jim dával přístup ke zboží.
Mít za známého vedoucího masny nebo někoho, kdo vám schová banány pro děti, to byla výhra v loterii. Lidé si je předcházeli, nosili jim dárečky, jen aby se dostali k lepšímu kusu masa na nedělní řízky. Byla to doba „já na bráchu, brácha na mě“, a tito lidé drželi v rukou trumfy. Fungovalo to spolehlivě, podpultovky vládly světu a kdo měl klíče od skladu, byl král.
Uniforma jako štít
A pak tu byli ti, kteří hlídali klid a mír, vojáci a příslušníci SNB. Tady to nebylo jen o penězích, i když důstojníci na tom nebyli vůbec špatně. Šlo o jistoty. Dostali byt dříve než ostatní, měli své výhody a stát za nimi stál. Jak uvádí studie historika Jiřího Bílka: „Situace se změnila teprve s příchodem měnové reformy v roce 1953. Platy vojáků byly tehdy přepočteny v poměru 5:1 a byl jim také přiznán tzv. vyrovnávací příspěvek“.
Režim si je hýčkal jako své ochránce. Pro mnoho lidí představovali jistotu, pro jiné symbol útlaku, ale jedno jim upřít nešlo, měli se dobře a systém se o ně postaral. Dnes už je to všechno historie. Ale upřímně, ta lidská touha po lepším životě, ať už skrze dřinu v dole nebo kšeftování s bony, ta se vlastně vůbec nezměnila. Jen kulisy jsou jiné.
