V malém britském městě Hexham se v polovině minulého století odehrál příběh, který dodnes mate vědce i laické záhadology. Florence a John Pollockovi přišli v roce 1957 při tragické autonehodě o dvě dcery – Joannu (†11) a Jacqueline (†6). Jen rok nato se jim narodila dvojčata, která z nepochopitelných důvodů znala věci, které vědět nemohla. A nejen to – sdílela zvyky, chování i fyzické znaky svých mrtvých sester.
Návrat po smrti
Joanna a Jacqueline byly blízké sestry. Starší Joanna byla klidná a kreativní, mladší Jacqueline na ni silně navázaná. Na cestě do kostela je smetl vůz řízený ženou pod vlivem léků. Obě holčičky na místě zemřely. Rodinu zasáhla ztráta dvou malých děvčátek jako rána z čistého nebe. Florence se s tím nedokázala vyrovnat – chodila jako tělo bez duše a každý kout domu jí připomínal holčičí smích, který už nikdy neuslyší. Jen pár měsíců po tragédii ale zjistila, že čeká další dítě. Možná nová naděje. Možná znamení.
Přestože lékaři očekávali jedno dítě, v říjnu 1958 se narodila dvojčata – Gillian a Jennifer. Otcova víra v reinkarnaci dostala nový rozměr. Jennifer měla na čele mateřské znaménko, které přesně odpovídalo jizvě, kterou Jacqueline získala při pádu ve třech letech. A na boku nesla další znaménko – na stejném místě jako zemřelá dívka.
Navíc obě dívky postupně vykazovaly zvláštní chování. Když jim rodiče po letech ukázali staré hračky mrtvých sester, každá bez zaváhání sáhla po věcech, které kdysi patřily jejich předchůdkyním. Gillian si vzala Joanniny oblíbené panenky, Jennifer zamířila k těm Jacqueline. Rodiče si všímali i dalších podobností: postoj při chůzi, záliby, typický způsob držení tužky.
Dvojčata věděla, co neměla
Rodina se krátce po nehodě přestěhovala z Hexhamu do Whitley Bay, ale když se po několika letech do starého města vrátila, došlo k dalšímu zarážejícímu momentu. Během procházky ke kostelu sv. Marie se jedno z dvojčat otočilo k druhému a řeklo: „Tady je ta škola, kam jsme chodily, a hřiště je vzadu.“
Šokující nebylo jen to, že dívky popisovaly místo, které nikdy nemohly navštívit, ale i to, že výhled na školu zakrývala zeď. Jak ji tedy mohly znát?
Ve hře nebyla jen paměť. Obě dívky trápily děsivé noční můry o autonehodách. Při náhlém zaskřípění pneumatik na ulici prý vykřikovaly: „Auto! Jede na nás!“ Matka Florence, jinak oddaná katolička, nedokázala popřít, že se dějí věci, které přesahují její chápání. „Jednou jsem slyšela, jak Gillian drží Jennifer v náručí a říká: ‘Krev ti teče z očí. Tam tě to auto trefilo,’“ vyprávěla později podle webu Mirror.co.uk.
S kým žije Vojtěch Kotek: Radana je jeho oporou, mámou malého Huberta i podnikatelkou
Sledovali je i vědci. Neuměli to vysvětlit
O neobyčejná dvojčata se brzy začali zajímat i lidé z vědeckého světa. V roce 1966 přicestoval do Anglie indický parapsycholog Dr. Hemendra Banerjee, který chtěl na vlastní oči vidět, co je na těch podivných výpovědích pravdy. Nejel naslepo – chtěl zjistit, zda dívky skutečně disponují mimořádným vnímáním nebo dokonce schopností přenášet vzpomínky z jiného života.
Nejhlouběji se ale do případu ponořil americký psychiatr Ian Stevenson z Univerzity ve Virginii. Ve své knize Children Who Remember Previous Lives: A Question of Reincarnation zařadil sestry Pollockovy mezi čtrnáct nejpřesvědčivějších případů, které měl možnost studovat. Tvrdil, že Gillian a Jennifer popisovaly místa, události a lidi, které objektivně nemohly znát. A nejen to – jejich chování se prý přesně shodovalo s tím, jak se kdysi chovaly jejich zesnulé sestry. Podle Stevensona právě výpovědi dětí bývají nejvěrohodnější, protože jsou příliš malé na to, aby si podobné věci vymýšlely nebo jim plně rozuměly.
Skeptici ale upozorňovali na možné vysvětlení – nevědomé ovlivnění dětí rodiči či čtyřmi staršími bratry. Ať už však paměť dívek byla pravá či podsunutá, Florence jako silně věřící matka zůstávala rozpolcená. Pro ni nebyla myšlenka znovuzrození útěchou, ale vnitřním bojem mezi vírou a vlastními smysly.
Záhadné je i to, že s postupujícím věkem se u dvojčat podivné projevy začaly vytrácet. Jako by si nový život definitivně převzal vládu nad tím minulým. Gillian ve 23 letech naposledy uvedla, že měla živé vize o pískovišti v městě Whickham – v místě, kde nikdy nebyla, ale kde Joanna jako dítě trávila čas.
