Pracovat, i když by nemuseli, je pro většinu lidí zcela nepochopitelná logika. Práci většinou berou jako nevyhnutelný nástroj k potřebnému placení složenek. V dalších případech jako nutné zlo. Těch, kteří by si svou činnost skutečně užívali, zase tolik nenajdete. Z druhé strany příjmového spektra je však naopak vzácná myšlenka na penzi. Důvodů bývá několik.
Neví, že nemusí
K absenci opuštění práce může vést prosté nevědomí, že dotyčný už pracovat nemusí. I když si třeba spoří nebo investuje, není si takový člověk dle privátního investičního poradce Jana Steiningera někdy vědom toho, že jeho majetek mu reálně poskytuje možnost s prací přestat.
Například vrcholový manažer se soukromým bankéřem, kterému posílá svoje prémie a výnosy. „Jednání pak funguje tak, že ten člověk přijde, řekne tady jsou dva miliony. Bankéř odvětí, dobře, šoupneme to sem,“ říká Steininger. Majitelé takového portfolia se ale kolikrát moc nezajímají o fázi čerpání renty. Soustředí se na podnikání a práci, čímž se dostáváme k důvodům zcela vědomým.
Ještě jeden projekt…
Následující důvody se v obecné míře týkají lidí, pro které není práce jen způsobem vydělávání peněz, ale životní náplní. Jsou experty ve svém oboru, jsou žádaní v nějaké oblasti. Tudíž většinou nemají rozdělanou jen jednu věc, ale vícero projektů.
Nemusí se to rozhodně týkat jen korporátní sféry, často sem spadají také umělci. Například nedávno zesnulý herec Jiří Krampol kdysi v jednom rozhovoru prohlásil, že: „Do důchodu jen ve třetí nápravné skupině.“ Dával tím rozhodně najevo, že se nechystá na odpočinek a dokud mu budou stačit síly, prostě bude hrát, dabovat a podobně. Což se také stalo.
Předávání firmy v rodině
Neochota hraničící s neschopností svůj post opustit se vyskytuje také v případech předávání nebo prodeje firem. Hlavně ono předávání firem „z otce na syna“ se kolikrát táhne roky až dekády. Takže zatímco „otec zakladatel“ se chystal předat firmu synovi už v 50ti, nakonec do něj musí o 20 let později někdo „dloubnout“.
Problémem takových situací je neochota opustit zajetý kurz a přijmout, že věci se po odchodu staršího manažera a majitele budou prostě odehrávat jinak. Kolikrát mají tito lidé i další problém, protože děti jejich společnosti nechtějí a už při čekání na předání se dávno realizují nějak jinak.
Jana Paulová má dcery na opačných koncích světa. Sama zůstává doma kvůli vnučce
Ztráta orientace a struktury
Web BBC tohle demonstroval na případu Keitha, který podnikal v Silicon Valley, ráji technologií. Když s firmou šel na burzu, stal se přes noc milionářem. První emise akcií mu přinesla desítky milionů dolarů, takže by už nikdy nemusel hnout prstem.
Chvíli ve firmě ještě zůstal, pak přestal. Rok cestoval a dělal nejrůznější věci, včetně nákupu různých tretek jen proto, že si je mohl v pohodě dovolit. Jak ale sám uvedl, měl problém si život užívat: „Prostě jsem se necítil šťastný, protože jsem neměl strukturu a nějaké povědomí o smyslu života. Moje dovednosti postupně slábly a taky jsem zjistil, že jsem si od určité úrovně s lidmi prostě nerozuměl,“ uvedl tehdy.
Práce jako vášeň, nikoli pro peníze
Tím se dostáváme ke klíčovému principu, tedy práci jako identitě a životní náplni. Mnoha bohatým i ultrabohatým lidem je společné to, že peníze pro ně nejsou cílem a jsou vlastně jen vedlejším efektem toho, že to, co dělají, dělají opravdu dobře. A jak dobře víme, závislost mezi platem a pracovní spokojeností je velmi slabá.
I peníze přináší spokojenosti jen do určité míry, od určitých platových hladin už je dotyční neřeší. Vědí zkrátka, že mají na to vést určit životní styl a že jejich aktivity jim generují víc, než spotřebují. Nové projekty jsou pro ně výzva, možnost růst a učit se nové věci. Poznávají nové možnosti, nové lidi, udržují sociální vazby, poznávají i sami sebe. A to je cesta, která je podstatnější než její cíl.
V sedmadvaceti hrála otravnou sousedku Marcy v Ženatý se závazky. Amanda Bearse má dnes 67 a dceru s partnerkou
Zdroje: BBC, Stream, ExpertsArizona
