České hřbitovy se každoročně na začátku listopadu rozzáří tisíci světel. Lidé přinášejí květiny, zapalují svíčky a vzpomínají na své blízké, kteří už nejsou mezi námi. Dušičky, oficiálně Památka všech věrných zemřelých, patří k nejtradičnějším svátkům českého roku a jejich původ sahá hluboko do historie. Dnes už je však pomalu vytlačuje západní Halloween.
Staré dušičkové zvyky
Zatímco dnes většina lidí o Dušičkách jen zapálí svíčku, dříve se na tento den chystali dlouho dopředu. Věřilo se, že právě 2. listopadu se duše mrtvých vracejí z očistce, a tak bylo třeba jim připravit cestu i malé pohoštění. Na stole nechybělo mléko, aby se duše mohly „ochladit“, a do lamp se místo oleje lilo máslo, říkalo se mu chladivé světlo.
Jak popisuje etnoložka Alena Vondrušková pro iPrima.cz, lidé věřili, že „duše vystupují na jednu noc z očistce, kde se kají za své hříchy, a proto jim hospodyně připravovaly studené mléko a máslo, aby si mohly ošetřit popáleniny“.
Zvláštní význam mělo také pečivo. Pekly se tzv. kosti svatých, tedy dva zkřížené pletence těsta ve tvaru hnátů, nebo dušičky, malé věnečky a bochánky. Část se nechávala na stole pro zemřelé, část se dávala žebrákům výměnou za modlitbu. V jižních Čechách se ještě na počátku 20. století chodilo „po rohlíkách“, tedy na dušičkovou koledu.
Světlo, řepa a historky, z nichž mrazí
Když se večer rozhořely svíce, světlo mělo ukazovat cestu duším. A zároveň je chránit před zlými silami, které podle staré víry tou dobou také bloudily krajinou. Na Doudlebsku se vyřezávaly lampičky z řepy, tzv. bubáci, a stavěly se do oken. Byla to jakási česká verze dnešních dýní, které převzaly podobnou roli v anglosaském Halloweenu.
Lidová fantazie ovšem znala i temnější příběhy. V Pelhřimově se vyprávěla legenda o kmotře, která se o dušičkové noci probudila a vydala do kapličky „U panenky Marie“. Kostel byl plný lidí, kněz sloužil mši, jenže, jak zjistila později, to byli všichni mrtví. Zachránila ji sousedka ze záhrobí, která jí pošeptala, aby rychle utekla. Ráno našli její kožíšek roztrhaný na kousky. Takové historky si lidé vyprávěli po generace, aby připomněli, že o Dušičkách je hranice mezi světy tenčí než jindy.
Mezi vírou, folklorem a Halloweenským leskem
Církev stanovila 2. listopad jako Památku všech věrných zemřelých už kolem roku 998 díky opatovi Odilonovi z Cluny. Jenže české Dušičky si podržely i dávnou pohanskou poetiku. Smísily se v nich keltské rituály Samhainu s křesťanským učením o očistci. Oheň měl očišťovat, světlo ukazovat cestu, a prší-li o Dušičkách, říkávalo se, že duše oplakávají své hříchy.
Dnes mají svátky všech svatých a zesnulých spíš klidný, rozjímavý ráz. Zatímco v anglosaských zemích se ze stejného základu vyvinul barevný a veselý Halloween, u nás zůstal svátek komorní a tichý.
V posledních letech však začíná být i v Česku vidět vliv Halloweenu stále víc. Předzahrádky domů zdobí dýně, strašidla, pavučiny a další výzdoba, na oknech svítí lucerny a děti se převlékají do kostýmů duchů či čarodějnic. Ve městech se pořádají tematické party a obchody plní oranžovou výzdobou. Přesto zůstávají Dušičky hluboko zakořeněné v české tradici jako tichá vzpomínka na blízké, zatímco Halloween přináší spíš hravou a barevnou podobu oslav konce podzimu. Uvidíme, na jak dlouho.
Páteční Ulice: Martina se chytla do pasti, Jirka má strach z Pokladníka a třetí šance pro Prokopa i Denise
Zdroje: autorský text, Prima, iDNES, České tradice
