Dnes bereme důchod jako samozřejmou součást života. Ale nebylo to tak vždycky. Ještě před 150 lety žádné penze neexistovaly. A pokud lidé zestárli a neměli rodinu, zůstali bez prostředků.
První důchod v sedmdesáti. Ale kolik lidí se ho dožilo?
Úplně první nápad zavést státní důchody pochází z roku 1881 z Německa. Zasloužil se o to tehdejší kancléř Otto von Bismarck. Navrhl, aby stát finančně podporoval starší nebo nemocné lidi, kteří už nemůžou pracovat. Do té doby to totiž fungovalo tak, že lidé museli spoléhat na své úspory a na pomoc blízkých. Zákon se podařilo prosadit o osm let později.
Důchod byl tehdy nastaven od 70 let věku. Jenže to bylo zároveň i maximum, kterého se lidé tehdy dožívali. Ve skutečnosti se tedy do penze dostalo jen velmi málo lidí. Přesto šlo o obrovský krok vpřed. Do systému přispívali povinně zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. A právě tento model se stal vzorem i pro další evropské země.
U nás to začalo až za první republiky
Když v roce 1918 vzniklo Československo, žádný důchod tady neexistoval. Navíc zákony, které převzalo z Rakouska-Uherska, počítaly jen s výhodami pro státní úředníky, horníky nebo některé vybrané profese. Šlo o tzv. výslužné.
Až s rokem 1924 byl přijat zákon, který zavedl nemocenské, invalidní i starobní pojištění. Pracující byli rozděleni do čtyř skupin podle příjmu. Podle toho se počítala výše pojistného i důchodu. Odchod do penze byl možný od 65 let. Zaměstnavatel hradil polovinu, zbytek šel z výplaty zaměstnance.
Například horník měl v roce 1918 průměrný plat 940 korun a jeho důchod činil 350 korun. Úředník si přišel na 1350 korun měsíčně a jeho penze mohla být až kolem 1000 korun, pokud měl dlouhou praxi. I ceny byly tehdy samozřejmě jinde, máslo stálo přes osm korun, nájem za malý byt klidně pět set měsíčně.
Po válce systém zesílil, dnes se chystá další změna
Po druhé světové válce se začal důchodový systém výrazně rozšiřovat. V roce 1948 došlo k zásadní změně – nový zákon o národním pojištění zavedl jednotný důchodový systém pro všechny zaměstnance a dělníky. Stačilo platit pojistné 20 let a člověk měl nárok na důchod od 60 let.
Emily vyměnila Paříž za Benátky a Řím. Netflix ukázal první fotky z nové řady Emily in Paris
V dalších letech stát systém upravoval podle ekonomiky a potřeb obyvatel. Zohledňoval se například počet dětí, typ zaměstnání, ale i délka pracovní kariéry. V 70. a 80. letech došlo ke zvyšování nízkých důchodů a rušení některých omezení.
Po událostech z roku 1989 přišly velké změny. Důchody se víc navázaly na výši výdělků a také na odpracované roky. V roce 2010 byl věk odchodu do důchodu stanoven na 65 let, nárok vzniká po 30 letech pojištění.
Důchody u nás
Aby měl člověk nárok na důchod, musí splnit dvě základní podmínky. Dosáhnout určitého věku a mít za sebou dost let, kdy pracoval a odváděl pojištění. Věk odchodu do důchodu se liší podle roku narození. Kdo se narodil po roce 1988, ten půjde do penze v 67 letech. Starší ročníky mají hranici nižší, u žen dříve záleželo i na tom, kolik měly dětí.
Doba pojištění znamená roky, kdy člověk pracoval a platil odvody. Ale počítá se sem i čas, kdy třeba pečoval o dítě nebo byl vedený na úřadu práce. Celkem je potřeba mít 35 let pojištění. Pokud jde o čistou pracovní dobu bez těchto náhradních období, stačí 30 let. Každý zaměstnavatel posílá do systému záznamy, aby bylo jasné, kolik toho kdo odpracoval.
Dnes je problém v tom, že důchodců přibývá a lidí, kteří na důchody vydělávají, je méně. Před dvaceti lety to bylo skoro 3 pracující na jednoho důchodce. Teď je to jen něco přes dva. A pokud se nic nezmění, do dvaceti let to bude ještě horší. I proto stát uvažuje, že se důchodový věk znovu zvýší. Důvod je jednoduchý. Obyvatelstvo stárne a peníze na důchody začínají docházet.
„Tak to je nechutné a moc,” bouří se diváci Ulice ohledně dějové linky Vandy. Tvůrci s ní ale mají jasný záměr
Zdroje: ČSSZ, Prima ZOOM, Deník, Wikipedia, PSP
