Většina z nás vyrostla na představě, že americký Divoký západ dobývali urostlí fešáci s běloskvoucím úsměvem a kolty proklatě nízko u pasu. Realita 19. století by ale dnešního člověka spíše vyděsila. Místo steaků se jedly levné fazole, na železnici dřeli Číňané a vzduchem se nenesla vůně dobrodružství, nýbrž nesnesitelný zápach nemytých těl a hniloby.
Pokud byste se strojem času přenesli do roku 1870 do typického města na Divokém západě, první vjem by nebyl vizuální, ale čichový. Hygiena prakticky neexistovala a životní podmínky připomínaly spíše boj o přežití v toxickém prostředí. Historické archivy a dobové záznamy neúprosně bourají jeden mýtus za druhým. Zapomeňte na Vinnetoua. Skutečný příběh je mnohem drsnější.
Páchnoucí trpaslíci na ponících
Filmový průmysl vytvořil archetyp kovboje jako vysokého, svalnatého muže. Dobové fotografie a záznamy z arizonských archivů však ukazují pravý opak. Průměrný honák dobytka měřil zhruba 154 centimetrů. Tento malý vzrůst byl přímým důsledkem tvrdé práce od útlého dětství a mizerné stravy. Žádné obří steaky, které vidíme ve filmech, se nekonaly. Jídelníček tvořily téměř výhradně vařené fazole se špekem a černá káva.
Mnohem horší než strava však byla absence základní hygieny. Kovbojové v pracovním oblečení spali, jedli i pracovali celé týdny. Voda byla vzácná a často kontaminovaná, takže koupel nepřipadala v úvahu. Zápach, který tyto muže provázel, byl legendární.
„…smrděli tak bestiálně, že rozhovor s nimi se dal uskutečnit pouze na delší vzdálenost,“ napsal James Cooper, jehož svědectví uchovávají arizonské archivy. Nemoci a infekce kosily obyvatelstvo s brutální efektivitou. Průměrná délka života se pohybovala kolem padesáti let, u kovbojů často ještě méně.
Barva kůže, o které se nemluví
Další velkou lží westernů je etnická čistota. Stříbrné plátno po desetiletí ignorovalo fakt, že Divoký západ byl pestrou směsicí národů. Odhady historiků tvrdí, že každý čtvrtý kovboj byl tmavé pleti. Často šlo o bývalé otroky, kteří po občanské válce hledali uplatnění a svobodu v sedle, protože dobytku bylo jedno, jakou barvu má ruka, která hází laso. Jedním z nejznámějších strůjců zákona byl Bass Reeves, černošský zástupce maršála, který během své kariéry zatkl přes tři tisíce zločinců.
Stejně tak by infrastruktura západu nevznikla bez asijských přistěhovalců. Většinu železničních tratí, včetně té transkontinentální, vybudovali čínští dělníci. Ti čelili tvrdému rasismu, bídným platům a nebezpečným podmínkám, kdy umírali při explozích dynamitu nebo sesuvech půdy. Když se pokusili stávkovat za lepší podmínky, železniční společnosti je jednoduše odřízly od dodávek jídla.
Místo koní velbloudi
Představa, že se po prérii proháněli jen koně, bere za své při pohledu na experiment ministra války Jeffersona Davise. V roce 1855 nechal dovézt z Blízkého východu velbloudy. Vznikl takzvaný U.S. Camel Corps. Zvířata se v texaských pouštích osvědčila, unesla těžší náklad a nepotřebovala tolik vody. Celý projekt ale ukončila občanská válka. Velbloudi byli prodáni do cirkusů nebo utekli do divočiny, kde se divoká stáda potulovala ještě v polovině 20. století.
Místo whisky ředidlo
Pokud byste v saloonu dostali žízeň, na kvalitní bourbon byste mohli zapomenout. Alkohol byl často pančovaný a nebezpečný. Do ředěného lihu se běžně přidávaly přísady jako terpentýn, čpavek nebo dokonce střelný prach, aby nápoj získal „sílu“. Místní štamgasti takové břečce přezdívali „rotgut“ (střevokaz) a není divu, že zdravotní následky konzumace byly fatální.
Zneuctěné holubice místo tanečnic
Saloon bez kankánových tanečnic v načechraných sukních si dnes neumíme představit. Realita však byla prozaičtější a smutnější. Ženy, které se v podnicích pohybovaly, byly v Kalifornii známé jako „soiled doves“ (zneuctěné holubice). Jejich hlavním úkolem nebylo umění tance, ale poskytování intimních služeb opilým patronům.
Tato profese sice některým vynesla značné jmění a nezávislost, kterou by jinde jako ženy nezískaly, ale daň byla vysoká. Společenské opovržení, násilí a choroby byly denním chlebem. Romantizovaná představa veselé tanečnice, která jen roznáší whisky a úsměvy, je tak pouze dalším výmyslem filmových scénáristů.
Zločinci bez glorioly
Legendy udělaly z banditů celebrity. Jesse James bývá vykreslován jako americký Robin Hood. Historická fakta ale hovoří o chladnokrevném vrahovi a bývalém konfederačním partyzánovi, který loupil výhradně pro vlastní zisk. Nikdy se o kořist nedělil s chudými. Jeho smrt nebyla výsledkem hrdinského souboje, nýbrž zradou ve vlastních řadách, když ho zastřelil Robert Ford v jeho vlastním domě.
Podobně neslavný osud potkal i Billyho Kida. Henry McCarty, jak se jmenoval vlastním jménem, nebyl žádný romantický hrdina, ale drobný zlodějíček z New Yorku, který začínal krádežemi jídla a oblečení. Než ho ve věku 21 let zastřelil šerif Pat Garrett, stihl se proměnit v obávaného zabijáka.
Modrý kaktusový inkoust na tváři
Příběh Olive Oatmanové boří zažité stereotypy o vztazích mezi osadníky a původními obyvateli. V roce 1851 její rodinu zmasakroval kmen Yavapai, ale čtrnáctiletou Olive a její sestru útočníci ušetřili a později prodali Mohavům. Ti dívky nepřijali jako otrokyně, ale jako plnohodnotné členky komunity.
Olive na znamení přijetí dostala tradiční tetování na bradu a paže, vytvořené modrým kaktusovým inkoustem. Přestože se po pěti letech vrátila do „bílé“ společnosti, o svém pobytu u Mohavů mluvila s respektem a láskou.
