Pamatujete si tu chuť teplého mléka z pytlíku a věčně odřená kolena? Dnešní děti mají mobily, tablety a kroužky od nevidím do nevidím. My jsme měli partu před barákem a klíče na krku. Za socialismu se žilo jinak. Pomalěji, pospolitěji, ale taky s hromadou povinností, o kterých se dnešním teenagerům ani nesní. A naše mámy? Ty jely po práci ještě druhou směnu doma.
Když se dnes podíváte na hřiště, často zeje prázdnotou, nebo tam děti dozorují úzkostliví rodiče. Před rokem 1989 to vypadalo úplně jinak. Děti lítaly venku samy, bez dozoru, a domů se vracely až se setměním. Bylo to svobodné, divoké, ale taky plné povinností.
Prvně povinnosti, potom zábava
Nebudeme si nic nalhávat, život dětí za socialismu nebyl jen o hrách. Než se mohlo vyrazit ven, muselo se máknout doma. A nešlo jen o vynesení koše. „Když jsem byla malá, tedy v 50. letech nebo na přelomu 50. a 60. let, měly děti víc povinností doma, než asi mají dneska. Tehdy bylo všude lokální topení, takže hned po příchodu ze školy jsem musela přinést dřevo nebo uhlí,“ vzpomíná pamětnice Jaroslava.
A to nebylo všechno. Děti fungovaly jako malí zásobovači. „Chodila jsem do mlékárny. Tehdy nebylo mléko trvanlivé, takže se chodilo s bandaskou každý den a doma se to pak převářelo v mléčném hrnci,“ popisuje paní Jaroslava realitu, kterou si dnešní generace zvyklá na trvanlivé krabice neumí představit. Teprve když bylo hotovo, mohlo se jít ven. A co se hrálo? Žádné složité aplikace. Hrálo se krvavé koleno, na vodníka nebo klasika „čáp ztratil čepičku“.
Mučení v „lidušce“ a pionýrské schůzky
Kdo si myslí, že organizované kroužky jsou výmyslem moderní doby, je na omylu. Jen vypadaly trochu jinak. Hodně se dbalo na hudební vzdělání, takže spousta z nás skončila v „lidušce“ (Lidové škole umění). A ne vždy to byla procházka růžovou zahradou. Učitelky byly přísné a s dětmi se nemazlily.
„Jednou mi nešla zahrát na klavír pasáž z not a učitelka mě majzla přes prsty pravítkem,“ vzpomíná na drsné metody pamětnice Eva. Žádná škola hrou, ale tvrdý dril. Kdo měl štěstí, chodil do sboru a zpíval na oslavách MDŽ nebo VŘSR.
A pak tu byly samozřejmě organizace jako Pionýr. Schůzky, sběr surovin, ale taky letní tábory. Ty byly kapitola sama pro sebe. Tři týdny bez rodičů, spaní ve stanech s podsadou a ešusy. „Nic jako mobily v té době samozřejmě neexistovalo a jedinou možností, jak se spojit s rodiči, bylo napsat dopis,“ říká Lenka Kaňovská, která na jeden takový propršený tábor vzpomíná dodnes.
Mámy jely nonstop
Zatímco děti řádily venku nebo trpěly u klavíru, ženy to měly mnohem těžší. Pojem „volný čas“ byl pro vdanou ženu s dětmi spíš sci-fi. Po příchodu z práce je čekala takzvaná druhá směna, péče o domácnost a rodinu. Bez automatických praček, myček a robotických vysavačů to byla dřina, která zabrala veškeré volno.
Přesto si ženy našly chvilku pro sebe. A často byla velmi tvořivá. Protože v obchodech nic moc nebylo, šilo se doma. Snad v každé domácnosti drnčel šicí stroj, pletly se svetry, háčkovaly dečky a podle časopisů Burda nebo Žena a móda se spíchlo oblečení pro celou rodinu.
Jediné místo, kde si žena mohla legálně odpočinout a nic nedělat, bylo kadeřnictví. „S hlavou pod sušákem pak musely dlouho čekat, takže si aspoň na chvíli odpočinuly,“ připomíná pamětnice, jak vypadal tehdejší relax. U toho se prolistoval časopis Vlasta a probraly se drby.
Útěk na chatu a dovolená s ROH
Víkendy a dovolené, to byl únik z šedi všedních dnů. Fenomén chataření se masově rozšířil v 50. letech, kdy se uvolnily objekty po odsunu Němců. Češi se stali národem kutilů. Na chatách se budovalo, sázelo, plelo a grilovalo (respektive opékaly špekáčky). Byla to možnost, jak investovat peníze a energii do něčeho vlastního, když podnikání neexistovalo.
A nesmíme zapomenout na legendární rekreace ROH (Revoluční odborové hnutí). Byly to masové akce, trochu jako z filmu Anděl na horách. Společné budíčky, organizovaná zábava, seznamovací večírky. Pro ty nejlepší pracovníky se občas naskytla i možnost vyjet k moři do Jugoslávie, ale většina trávila volno v podnikových zotavovnách v tuzemsku.
Pro děti ale neděle často znamenaly něco jiného, nenáviděné procházky. „Místo abych lítala venku, tak jsem se musela vyšvihnout a korzovat,“ směje se dnes paní Jaroslava při vzpomínce na nedělní odpoledne ve svátečním oblečení.
Byla to jiná doba. Méně technologií, více osobního kontaktu, ale také více dřiny a méně svobody. Možná bychom v tom ale našli inspiraci i pro dnešek, třeba v tom, že děti občas potřebují jen klacek, kaluž a partu kamarádů, aby byly šťastné.
