Dětský herec Martin Šotola oslavil v polovině dubna padesáté narozeniny. Diváci si ho pamatují jako blonďatého Jirku Škopka z komedií Zdeňka Trošky, kde před kamerou schytával jednu reálnou facku za druhou. Slibně rozjetou hereckou dráhu ale na prahu dospělosti opustil a k filmovým ateliérům se už nevrátil. Dnes se věnuje proměně městských ulic a naší redakci v rozhovoru zcela otevřeně popsal moment, který ho přiměl dát showbyznysu definitivní sbohem.
Režisér Zdeněk Troška objevil Martina Šotolu pro svět filmu v komedii Bota jménem Melichar, kde mu svěřil roli Honzíka. Následně si na malého blonďáka vzpomněl při obsazování své oblíbené trilogie z jihočeských Hoštic. Filmový syn Heleny Růžičkové si před kamerou vytrpěl své, rány od rázné Škopkové totiž padaly naostro.
Rozhodnutí opustit showbyznys však nevzniklo ze dne na den. Naposledy se podílel na filmu Záhada hlavolamu natočeném podle komiksu Jaroslava Foglara, kde nadaboval jednu z postav. Dnes se naplno věnuje svému silnému zájmu o ekologii a městskou zeleň, což ho dovedlo až do čela organizace AutoMat.
Rozhovor s Martinem Šotolou
Jako dětská hvězda jste trávil spoustu času po natáčení na úkor běžných klukovských aktivit. Vnímal jste tehdy natáčení jako dobrodružství, nebo šlo už tehdy spíše o práci, která vás připravila o část dětství?
Vzhledem k tomu, že jsem začal s natáčením už v poměrně útlém věku, jsou mé vzpomínky spíše mlhavé. S jistotou jsem to ale nikdy nebral jako práci. Už jako úplně malého mě natáčení bavilo, a i později jsem to bral spíš jako koníček. Z dnešního pohledu si samozřejmě lépe uvědomuji, že mě to stálo poměrně hodně času. Byly roky, kdy jsem měl za pololetí stovky zameškaných hodin ve škole, a neměl jsem tolik času na sport a další zájmy, ale v té době jsem to tak nevnímal.
Mezi diváky často panuje přesvědčení o pohádkových výdělcích umělců už od útlého věku. Jak reálně vypadalo finanční ohodnocení dětských rolí v tehdejším Československu a mohl jste si za své honoráře splnit nějaké konkrétní dětské sny?
Z mé zkušenosti nebyly v socialistickém Československu honoráře dětských herců nijak závratné.
Nemluvě o tom, že jako malého mne doprovázel někdo z rodiny, což musel dělat ve svém volném čase. Nicméně možnost si takto přilepšit na dovolenou nebo nákup hračky v Tuzexu to byla velmi vítaná.
Být populárním dítětem v době bez mobilních telefonů znamenalo především obrovskou pozornost na ulici a ve školních lavicích. Setkával jste se mezi spolužáky spíše s upřímným obdivem a kamarádstvím, nebo jste naopak musel čelit závisti ze strany vrstevníků?
Přestože jsem nebyl neznámý, nikdy jsem neměl nějaký hvězdný status. Spíš šlo o zvědavost než o obdiv, snahu mě oslovit dotazem na natáčení a podobně. I s negativním přístupem jsem se párkrát setkal, ať už mezi vrstevníky, nebo i u dospělých, kteří měli potřebu mě naopak shazovat nebo si ze mě dělat legraci. Naštěstí to bylo spíš výjimečné.
V životě jsem měl období, kdy jsem se ke své herecké kariéře příliš nehlásil a dařilo se mi držet stranou nějakého zájmu, asi i díky tomu tu svou míru popularity, mohu-li to tak říci, nevnímám negativně. Každopádně dodnes to není něco, po čem bych toužil nebo co bych vyhledával.
Opuštění světa showbyznysu na prahu dospělosti představovalo zásadní životní krok. Utkvěl vám v paměti konkrétní moment či zážitek, kdy ve vás dozrálo definitivní rozhodnutí o úplném konci před kamerou a volbě odlišné profesní dráhy?
Byl to postupný proces. Klesal počet nabídek, což asi souviselo i s proměnou filmového trhu po revoluci v roce 1989, zároveň jsem chtěl studovat a věnovat se i jiným věcem a aktivně se o další role neucházel. Důležitý byl pro mě i neúspěch při přijímacích zkouškách na hereckou konzervatoř, což byl v mém postupném rozhodování asi ten hlavní faktor. Nějaký čas jsem se realizoval v dabingu, kde mi velmi vyhovovala menší časová a provozní náročnost, ale i ten jsem postupně opouštěl.
Dnes vedete spolek AutoMat a často jednáte s politiky i úřady. Stává se vám někdy, že ve vás lidé na schůzkách poznají dětskou filmovou hvězdu? Funguje to případně jako dobrý lamač ledů na úvod těžkých jednání?
Občas, spíše výjimečně, se to stane. Letos mě s dotazem, zda jsem to já, oslovil i jeden člověk na základě toho, že mě poznal, což upřímně vůbec nechápu. Takové momenty mohou v jednání trochu pomoci, ale zásadní vliv na výsledek nemají. V kontextu snah našeho spolku bych dodal bohužel, protože kdyby má „sláva“ vedla k tomu, že někde vznikne bezpečnější a hezčí ulice či náměstí, byl bych za to rád.
Často panuje mýtus, že ekologické spolky chtějí lidem ve městech zakázat osobní auta. Vy sám jste nám ale potvrdil, že auto vlastníte a s rodinou ho využíváte. Jak tedy podle vás vypadá ten zdravý dopravní kompromis, který by Praze a dalším městům pomohl k lepšímu veřejnému prostoru?
Auto je skvělý sluha, ale špatný pán. Cílem není zakázat auta, ale nastavit podmínky tak, aby se používala hlavně tam, kde jsou opravdu potřeba a aby ti, kdo ho nemají, nepřicházeli o nějakou míru komfortu pohybu. Je třeba klást důraz na kvalitní životní prostředí, bezpečné a přívětivé ulice a veřejná prostranství.
To nejsou nijak převratné myšlenky, Praha i další města mají podobné cíle ve svých strategických plánech. Z pohledu jednotlivce je to naopak otázka zodpovědné úvahy a plánování, nebo alespoň uvědomění si, že rozhodnutí, jaký dopravní prostředek volím, nemá vliv pouze na mě, ale i na mé okolí.
Auta, respektive potřeba je používat, samozřejmě ze dne na den nezmizí, ale zkušenosti z celého světa a zejména z evropských měst, kde se podobným snahám věnují již dlouhé dekády, nám mohou být skvělou inspirací, jak k dopravě ve městě přistupovat. Upřednostnění MHD a podpora aktivní dopravy, tedy chůze a kola, se bohatě vyplatí všem, včetně těch, kteří autem používat musí.
Pamětníci si vybaví ulice vašich dětských let s minimálním provozem ve srovnání s dneškem. Vidíte posun v tom, jak o svém okolí uvažují samotní obyvatelé měst od devadesátých let směrem k dnešku?
Ten rozdíl je obrovský. Vyrůstal jsem v malé slepé ulici ve Vysočanech, která nám od mala sloužila jako hřiště. Dnes se na mnoha místech kvůli autům ani nedá pořádně projít. Zároveň se nelze divit, protože lokalita není tak dobře obsloužena MHD jako v mém dětství, takže auto je pro rezidenty logická volba.
Auto bylo od 90. let vnímáno jako symbol svobody a statusu, i proto je debata o nějakých změnách tak složitá. Nicméně k posunu dochází. Vzduch, který dýcháme, a kvalita veřejného prostoru zajímá čím dál víc lidí, rostou snahy městské ulice kultivovat a dělat je příjemnější pro aktivní pohyb a pobyt, nejen pro parkování a jízdu autem. Lidé si to ostatně mohou i vyzkoušet během akcí, které náš spolek pořádá, v květnu v rámci výzvy Do práce na kole a v září při festivalu proměněných ulic Zažít město jinak.
Jaké máte se spolkem největší plány pro nadcházející období a co by vám aktuálně udělalo v pracovním životě největší radost?
Doufáme, že se nám i po volbách v říjnu podaří navázat na slibnou spolupráci s městskými částmi a magistrátem a pomůžeme k tomu, aby proměna pražských, a nejen pražských, ulic byla co nejrychlejší a pokud možno k radosti všech obyvatel. Radost by mi udělalo, kdyby se Praha začala přibližovat evropským metropolím, které jsou v tomto ohledu stále o dekády před námi. Potěšilo by mě, kdyby si stále více lidí uvědomovalo, že vedle velkých globálních problémů, kterým budeme nuceni čelit, je i drobná pozitivní změna na místní úrovni nesmírně důležitá.
A co plánujete do druhé poloviny vašeho osobního života?
Rád bych odpověděl optimisticky, ale současný vývoj doma i ve světě mi můj optimismus trochu brzdí. I přesto věřím a doufám, že se nakonec podaří splnit alespoň ten minimální sen (který se teď ale jeví poměrně ambiciózně) předat našim dětem svět v lepším stavu, než jsme ho převzali. Můj plán je snažit se o to ze všech sil.
Martina Šotolu jakožto dětského herce je možno si připomenout na Prima+ ve filmech Bota jménem Melichar či Slunce, seno a pár facek.
