Alespoň jeden snímek odehrávající se ve středověku nemohl minout jakéhokoli filmového diváka. A to ani tehdy, pokud tuto dobu přímo nevyhledával. Kouzlo stvoření z Excaliburu, skon Seana Conneryho z prvního Highlandera nebo ikonický obličej Mela Gibsona ve válečných barvách Statečného srdce. Které klenoty ale trochu zapadly?
Krvavý trůn (1957)
Středověké Japonsko a boje feudálních vladařů jsou vlastně Shakespearovým MacBethem zasazeným do orientálního prostředí. Jde současně o jeden z nejlépe přijímaných snímků Akira Kurosawy, i když se dlouhodobě nachází ve stínu legendárních Sedmi samurajů. Zamlžené lesy a další okolí Pavučinového hradu ale v divácích dodnes silně rezonují.
Nejde možná o tak výpravný kus jako u jiných děl Kurosawy, buduje ale skutečně hutnou atmosféru. Středověk je tu navíc ukázán jako období obestřené mlhou a napětím, kde se každý musel mít na pozoru nejen před ostatními, ale hlavně sám před sebou.
Sedmá pečeť (1957)
Filmografie Ingmara Bergmana vydala už na mnoho esejí, a hodně jich o tomto čelním režisérovi 50. a 60. let bude ještě napsáno. Právě enigmatická Sedmá pečeť o osudné šachové partii rytíře se Smrtí je jedním z nejikoničtějších a nejcitovanějších snímků vůbec. Dobově není příběh zcela zařazen a obsahuje některé fantaskní motivy.
Ty však slouží hlavně jako rekvizita prohlubující režisérovo vzývání lidské víry a konfrontaci s „božím mlčením“. Nemá tedy jít o výpravu do konkrétní dějinné epochy, ale alegorii o hledání víry ve světě, který je stále pod palbou velmi znepokojivých sil.
Utrpení Panny Orleánské (1928)
Průsečík několika stylistických tradic je klenotem němého filmu. Počin dánského režiséra Carla Theodora Dreyera pojednává o mučednici Johance z Arku. V předem prohraném procesu stane před inkvizicí. Soud je tak střetem její nevinnosti a proradného církevního aparátu, který se chce zbavit osoby, která mu přerůstá přes hlavu.
Němé soudní drama může „znít“ podivně. Výsledkem je ale mistrovské dílo, které právě skrze absenci řeči vypovídá mnohé o tehdejších honech na čarodějnice a manipulaci v takových procesech.
Ulice tento týden: Svatba, skandál i poprask. V Ulici bude poslední červnový týden pořádně horko
Markéta Lazarová (1967)
Baladická Markéta Lazarová si místo v desítce nejlepších kusů určitě zaslouží. I zahraniční odborné knihy ji uvádí jako jeden z nejlepších evropských filmů celé kinematografie. Pod taktovkou Františka Vláčila vznikla adaptace knihy Vladislava Vančury. Tehdy byl rozpočet 12 milionů korun a vznikl jeden z nejvýpravnějších snímků vůbec.
Třinácté století je zde zasmušilým a neustále zabláceným jevištěm pro pohanské loupežné výpravy a soužení mladé Magdy Vašáryové, jejíž láska prochází náročnou zkouškou. Život má malou hodnotu, chorály Zdeňka Lišky doplňují poetické proslovy hrdinu. Někdy je obtížné ji sledovat, jde však o umělecký artefakt.
Andrej Rublev (1966)
Sovětský režisér Andrej Tarkovskij líčí ve třech hodinách stopáže pouť slavného ruského ikonografa 15. stoletím. Trpělivá režie přináší příběh vypovídající mnohé o zuboženém světě, kterým se plahočí hrdina s uměleckou duší. Nádherné černobílé scenérie se střetávají se středověkem ve vší nahotě násilí a šokujících poměrech.
Kdo se dokáže ponořit do pomalého tempa, tomu bude odměno zážitek z jednoho z vrcholu světové kinematografie, který byl v SSSR dvě dekády cenzurován.
Sám proti bohům (1972)
O litevskou kinematografii běžný divák asi moc nezavadí. Tento film je znám také jako Křížové výpravy severu a Herkus Mantas. Jde o postavu historického povstalce, který vedl ve 13. století pruský lid v bojích proti křižákům. Ti chtěli jeho zemi dobýt a rozšířit v ní křesťanství.
Krom politických paralel zaujme film hlavně zobrazením středověku. To se moc neliší od deprese Markéty Lazarové a současně je plné akčních scén. Zapojily se stovky komparzistů a mohou směle konkurovat dnešním blockbusterům. Nehraje se tu ale jen na efekt, vše buduje tíživou atmosféru doby.
Ran (1985)
Snímek Akira Kurosawy vychází z Krále Leara. Jeho postavou je stárnoucí dobyvatel, který na sklonku středověku dělí panství mezi tři velmi vypočítavé syny. Pomocí divadelní nátury a rozmáchlé výpravy vytváří režisér naprosto pohlcující a reálný obraz tehdejšího feudálního systému.
I když se na rozdíl od evropské špíny odehrává na sluncem zalitých planinách, na postavách i tak ulpívá, krev, násilí a hrůza. Jak prohlásí jedna z vedlejších postav: „Duševně zdraví mohou být jen blázni.“
Stopař (1987)
Film se odehrává kolem roku 1000 v arktické části dnešního Norska. V jádru jde o akční survival mstícího se hrdiny, na délce 86 minut ale velmi dobře ukazuje nehostinný svět tamních obyvatel. Samotná produkce také probíhala v teplotách 50 stupňů pod nulou. Byli proto nutní sámští herci, protože kdokoli jiný by v takových podmínkách nemohl fungovat.
Stopař byl nominován i na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film.
Černá smrt (2010)
Poslední film a prudký skoro v čase vzniku. Černá smrt zavádí diváka do izolované anglické vesnice ve 14. století. Místo podivně vzdoruje probíhající morové epidemii a dle biskupského vyslance Ulrica může skrývat děsivé tajemství.
Film se inspiruje klasikami typu Rituál nebo Srdce temnoty a sleduje lidskou víru plus obsese v uzavřené komunitě. Kombinace dobrých herců, hudby a depresivních kulis nechává diváky do posledních chvil na pochybách o směřování příběhu.
