Možná jste v televizi někdy zhlédli snímek Chlapec v plastové bublině, který vypráví příběh založený na skutečné události. Malý David se narodil s vrozenou imunodeficiencí takového rozsahu, že by v normálním prostředí absolutně neměl šanci na přežití, zabil by ho jakýkoliv běžný infekt. Celý život proto musel strávit v umělohmotné bublině, díky které mohl žít.
Bublina mu zachránila život
V texaském Houstonu se před čtyřiapadesáti lety narodil David Phillip Vetter (†12), který ihned poté skončil ve sterilní bublině, která mu zachránila život. Už během těhotenství u něj byla totiž diagnostikována těžká kombinovaná imunodeficience (SCID), která pro něj znamenala nulovou imunitní odpověď.
V praxi to znamenalo, že kdyby se chlapec setkal se sebemenší virovou či bakteriální infekcí, představovalo by to pro něj jistou smrt. Když se jeho rodiče dozvěděli, jak špatně na tom chlapec je, muselo to pro ně být opravdu šokující zjištění, lékaři jim však nabídli řešení, které mohlo život jejich syna zachránit.
Sterilní prostředí, ve kterém přežije
Specialista Raphael Wilson tehdy přišel s prototypem speciální sterilní bubliny, vyrobené z plastu, do které by byl znemožněn přístup čehokoliv, co by malého chlapce mohlo ohrozit na životě. Tento postup podle odborníků představoval do té doby jedinou dostupnou možnost léčby u pacienta se SCID.
Rodiče souhlasili, protože si už jednu ztrátu dítěte prožili. Jejich první syn, na kterého doma už čekala starší sestra, se také narodil s onemocněním imunitního systému. Nepomohla mu ani transplantace kostní dřeně, kterou mu poskytla jeho sestřička a v pouhých sedmi měsících zemřel.
David Vetter se narodil v druhé polovině září roku 1971 císařským řezem a ihned poté byl do tohoto sterilního příbytku umístěn. Přestože to s ním rodiče mysleli dobře a dá se pochopit, že po ztrátě prvního syna nechtěli přijít i o toho druhého, odsoudili ho tím vlastně k životu, který možná ani životem v pravém slova smyslu nebyl.
Stálo to za to?
Nikdy totiž nepoznal objetí vlastních rodičů, dotek jiného člověka, ani možnost volného pohybu. Byl odkázán na poměrně malý prostor, navíc velmi hlučný. Jeho bublinu totiž neustále nafukoval kompresor, který způsoboval velmi nepříjemný zvuk. Díky němu měl problém cokoliv pořádně slyšet. Když už se chtěl někoho dotknout, musel použít speciální rukavice všité do tohoto plastového kokonu. To samozřejmě malého chlapce postupně začalo frustrovat a rozhodl se, že svůj „problém“ vyřeší. Zdravotníci totiž v jeho prostoru zapomněli injekční stříkačku a David se hned chopil své příležitosti a bublinu na několika místech propíchal.
“Byl první muž u nás na mateřské dovolené,” vzpomíná Dagmar Havlová. Dcera Nina je úspěšnou soudkyní a matkou dvou dcer
Personál mu ihned vysvětlil, že v žádném případě nic takového už nemůže udělat, kdyby k němu totiž pronikla infekce, tak zemře. Chlapec se ze svého činu poučil, už se nikdy nepokusil svůj úkryt poničit, nicméně se u něj postupně rozvinuly noční můry. Psychicky na tom byl chvílemi opravdu hodně špatně.
Vzpomínky na úžasného chlapce
„Velmi dobře si pamatuji na své první setkání s Davidem. Okamžitě prostrčil své ruce rukavicemi, které vystupovaly z jeho plastického izolačního systému, aby mi potřásl rukou a začal mě zpovídat, aby se ujistil, že rozumím tomu, jak je výjimečný a že jsem schopen se o něj postarat,“ zavzpomínal imunolog Dr. William T. Shearer ve svém článku zveřejněném na webu Texas Children’s.
„Ve svých sedmi letech byl David velmi nadaným mladým mužem, který disponoval takovou slovní zásobou, kterou by mu mohli závidět i dospělí a velmi rád se učil. Odvážně zvládal svoji situaci, boj s bacily a svým skvělým smyslem pro humor vždy rozzářil celou místnost,“ dodal lékař, který společně se svým kolegou po smrti Davida založil v Texasu specializované centrum, které se věnuje výzkumu a léčbě nemocí imunitního systému.
Musel v ní zůstat
Původní plán čítal stejný typ léčby, jakou kdysi podstoupil jeho bratr, u Davida však nebylo možné ji aplikovat. Neměl v okolí totiž žádného vhodného dárce, a proto se izolace jevila jako jediný způsob, jak bude moci přežít.
Musel zůstat ve své bublině a i přesto, že se mu personál snažil čas v tomto objektu zpříjemnit, postavili mu dokonce hernu s televizí, která samozřejmě splňovala podmínky sterilního prostředí, jeho život zkrátka nebyl takový, jaký mohl být, kdyby byl zdravý.
Dotkla se ho poprvé a naposledy
Veškeré potraviny a věci, které do bubliny vstupovaly, musely být důkladně sterilizovány. Rodina se mu snažila život zpříjemnit například také tím, že pro syna připravila například promítání Hvězdných válek. Opustit svůj bezpečný úkryt však chlapec nikdy nesměl, znamenalo by to pro něj totiž jistou smrt. Poté, co oslavil dvanácté narozeniny, přišli lékaři s myšlenkou, která by mu mohla pomoci.
Našli totiž nového dárce, a dokonce i vše nasvědčovalo tomu, že tělo mladého chlapce zákrok zvládne bez problémů. O dva měsíce později byl však veškerým nadějím na jeho uzdravení konec. Poté, co se začal prudce zhoršovat jeho zdravotní stav, se ukázalo, že se během operace nakazil virem EBV, který se po jeho těle rychle rozšířil a vytvořil v něm mnoho maligních ložisek. O další dva měsíce později David zemřel. Právě tehdy ho jeho matka mohla poprvé a také naposledy obejmout.
Případ chlapce z bubliny dodnes vyvolává otázku, zda bylo správné ho za každou cenu udržet při životě v prostředí, které mu způsobovalo psychickou devastaci. V každém případě byl David zdrojem mnoha důležitých podkladů, které mohou do budoucna vědci použít na pomoc těm, které tento zničující ortel potká.
