Svobodník Kouba se stal symbolem jedné generace a hlášky z filmu Copak je to za vojáka… zlidověly natolik, že je citují i ti, kteří povinnou vojenskou službu nikdy nezažili. Snímek režiséra Petra Tučka z roku 1987 nabízí idylický pohled na armádu, realita natáčení však měla k pohodě daleko a herci museli projít skutečným drilem.
Syrové ryby k obědu a honorář za hubičku
Jiří Langmajer získal roli svobodníka Kouby kuriózním způsobem, který by dnes v castingu neprošel. Režisér Petr Tuček si ho vyhlédl v jedné vinohradské kavárně, kde herec prostě jen seděl. „Asi jsem nějak blbě koukal, protože se na mě podíval, ukázal prstem a řekl: ‚Ty to budeš‘,“ zavzpomínal Langmajer na osudové setkání. Za hlavní roli následně dostal honorář ve výši 7 500 Kčs. Přestože průměrná mzda tehdy činila asi tři tisíce, nešlo o žádné závratné zbohatnutí.
Filmaři si na herce vymysleli podmínky, které hraničily s týráním. Zapomeňte na filmové triky nebo catering s teplým jídlem. Představitelé výsadkářů museli podstoupit autentický výcvik přežití. Během natáčení se skutečně konzumovaly ryby, hadi, žáby a pil se čaj z jehličí. Vše probíhalo pod dohledem skutečných vojáků. Odborným poradcem byl totiž major Jaroslav Arnošt, pozdější velitel elitní 601. skupiny speciálních sil.
Své si užil i hudební skladatel Petr Hapka. Ten složil ikonickou ústřední melodii v rekordním čase po prohýřené noci. „Ústřední melodie z Copak je to za vojáka mě napadla po jednom mejdanu asi v pět ráno. Sedl jsem ke klavíru a do hodiny ji měl hotovou,“ přiznal skladatel. Paradoxem je, že Hapka na vojně nikdy nebyl, přesto vytvořil hudbu, která armádní prostředí dokonale vystihla.
Zeměpisné omyly a jména, která tam nepatří
Pozornému divákovi neuniknou desítky chyb, kterých se tvůrci během natáčení dopustili. Legendární je scéna s mapou a majorem Průchou v podání Vítězslava Jandáka. Ten křičí na vojína Tekelyho, že plave do Černého moře. Děj se přitom odehrává v západních Čechách, odkud voda odtéká do Severního moře. Rozvodí je až na pomezí jižních Čech a Vysočiny, takže by se voják musel teleportovat o stovky kilometrů jinam.
Další perlička se týká seznamu potrestaných vojáků. Když v něm major Průcha škrtá, kamera zabere papír s detailním záběrem. Diváci mohou vidět jméno postavy Štefan Tekely a hned pod ním jméno skutečného herce Václava Čížkovského. Filmaři si zkrátka neuhlídali rekvizity. Stejně tak je úsměvná chyba s baretem. Když Kouba skáče z okna, má baret na hlavě. V předchozím záběru, kdy vbíhal do pokoje, ho však neměl.
Nesrovnalosti panovaly i v technice. Ve filmu se používá výraz „vrtule“ pro paragány, což byl dobový slang. Červeným baretům se také říkalo „kečupové“ a mezi nimi a běžnými útvary panovala velká řevnivost. Ve scénách se objevují transportní vrtulníky Mi-17, ale při simulovaném útoku jsou vidět bitevní stroje Mi-24. To ocenili hlavně fanoušci vojenské techniky, kteří film dodnes rozebírají záběr po záběru.
Kriminál, dluhy a pokračování po letech
Zatímco ve filmu je vojna legrace, osudy herců nabraly často tragický směr. Václav Čížkovský, který hrál vojína Tekelyho, skončil později ve vězení. Odpykal si trest za podvody a navíc způsobil v opilosti těžkou autonehodu, při níž zranil herečku Michaelu Kuklovou. Veronika Gajerová alias Vlasta zase čelila milionovým dluhům, které ji dovedly až k myšlenkám na sebevraždu. Dle Expresu se v roce 2021 u soudu přihlásilo 41 věřitelů, jimž herečka údajně dlužila přes 4,5 milionu korun.
Jiří Langmajer měl naopak štěstí. Když dva roky po natáčení narukoval, měl díky roli protekci. „Díky tomu, že jsem si to mohl vyzkoušet nanečisto, byla pro mě má služba jeden velký fajn pobyt,“ uvedl herec. V současnosti se kruh uzavírá. Tvůrci oznámili pokračování s názvem Copak je to za mazáka. Scénář napsal Michal Suchánek a Langmajer se vrátí jako výsadkář v civilu.
