Říká se, že humor je univerzální léčivo na veškeré možné problémy života. My Češi máme navíc velmi specifickou dovednost dělat si srandu naprosto ze všeho včetně skutečně vážných témat. Vtipy ovšem hlavně v totalitních režimech odráží absurdní každodennost a snaha je potlačit vede jen k tomu, že vzniknou další.
Totalitní ventil
Pro lidi v socialistickém Československu byl humor způsobem pasivního odporu proti režimu, způsob zachování duševní rovnováhy až příčetnosti a také velké riziko. Zatímco soudruzi tvrdili, že všechno je zalité sluncem a kráčíme nevyhnutelně ke světlým zítřkům, vtipy dávaly lidem možnost sdílet nepříjemnou pravdu a ventilovat vnitřní frustraci.
Podle publicistů Jana Nejedlého a Jakuba Šofara vzniklo právě v této době abnormálně velké množství nejen anekdot, ale také průpovídek, posměšků, parodických písniček a dalšího materiálu. „Neexistovaly mobily, počítače, ale vtipy se šířily obrovskou rychlostí, přestože byly někdy tak „závadné“, že se mohly stát zdrojem opletaček. On to byl vlastně takový tehdejší internet,” rozebírá Šofar pro Aktuálně.
Umírá starý chlápek a místo faráře si pozve předsedu KSČ, že chce vstoupit do strany.
„A proč, prosím tě? Celý život jsi volný jak vítr a teď tohle.“
„Když už má někdo umřít, ať je to komunista.“
Terč satiry
Nejčastějším tématem byla absurdita socialistické každodennosti. Tedy nedostatky v zásobování, fronty na zboží, podlomený životní standard. Populární bylo srovnávání centrálního plánování a reality. Takové vtipy se smály frázím typu “plán splněn”, zatímco výroba reálně zaostávala a nic nikde nebylo.
Klasikou je anekdota o ekonomické situaci neboli Sedm divů socialismu: „Není nezaměstnanost. I když není nezaměstnanost, nikdo nic nedělá. I když nikdo nic nedělá, plán se plní. I když se plán plní, zboží schází. I když zboží schází, všichni seženou všechno. I když všichni seženou všechno, každý krade. I když každý krade, nikde nic neschází,” shrnuje Plus Rozhlas.
Na to navazuje i známý vtip o kapitalistickém a socialistickém pekle. Chlap umře a příjde do pekla. Před samotnými mučícími komorami stojí Satan a ptá se ho:
„Tak co, chceš do socialistickýho pekla, nebo do kapitalistickýho?“
Chlap se zeptá: A co mě čeká v socialistickým?
Satan: „No, tam tě každý den přibijou velkýma hřebíkama za ruce a nohy na zem, a pak přes tebe bude celý den jezdit takový ten buldozer na urovnávání asfaltu.“
Chlap: Uf, to je teda maso. A co kapitalistický peklo?“
Satan: „No, tam tě každý den přibijou velkýma hřebíkama za ruce a nohy na zem, a pak přes tebe bude celý den jezdit takový ten buldozer na urovnávání asfaltu.“
Chlap: „Ale vždyť to je to samý! Jakej je v tom rozdíl?“
Satan: „No, žádnej… Ale přesto bych ti radši doporučoval to socialistický.“
Chlap: „A to jako proč?“
Satan: „No, protože v socialistickým pekle jednou chybí hřebíky, jindy kladivo, potřetí není nafta pro buldozer… Co jsem tady, tak nepamatuju, že by někdy válcovali…“
Vrcholní komunisté
Jednou z klasik je srovnání komunistických a dalších prezidentů. Přítomnost prezidenta na hradě běžně označuje jeho standarta, jen za Husáka to bylo poletující peří. Totalitní režimy se ovšem napříč světem i historií vyznačují velmi malým smyslem pro humor. Jakékoli znevažování vůdčích představitelů bylo vždy “velmi vážné”. Což ale samozřejmě přispívá k rychlému šíření vtipů o nich.
Ronald Reagan se setkal s Gustávem Husákem. Bylo to v době, kdy se jak v USA, tak v Československu připravovaly prezidentské volby.
„Ja vím, že asi patnáct miliónů voličů bude proti mně,“ povídá Reagan, „ale i tak mě zvolí.“
„Zrovna jako u nás!“ zvolal Husák.
Za vtipy do vězení
Za jejich vyprávění i souhlas hrozily následky jako vyloučení ze studia, ztráta zaměstnání, výslechy i vězení. To proniklo i do humoru. Soudce vyjde ze síně a opřený o zeď se rozchechtá. Kolega se ho ptá, co ho tak pobavilo: „Právě jsem slyšel ten nejlepší vtip!” odvětí soudce. „Tak mi ho řekni,” prosí kolega. Soudce mávne rukou: „Nemůžu, ten chlap za něj právě dostal deset let.”
Fenomén politické korektnosti
Na novodobý fenomén narazil v rozhovoru v DVTV Petr Čtvrtníček při diskusi o satiře devadesátých let, České sodě. Zmínil, že dnes by mu vedení taktně řeklo, že „se to nehodí. Což by v překladu znamenalo ani omylem.” S dnešními velmi dostupnými mediálními nástroji může totiž i malá skupinka jedinců, či dokonce jednotlivce, vyvíjet obrovský společenský tlak. Humor, který by neměl mít hranic, tak čelí dalším výzvě v podobě nutnosti neurazit. Což je ovšem jedna z jeho podstat.
Ulice tento týden: Matěj v nemocnici, Agátin velký den, Peškův kolaps a napadení Erika
Zdroje: autor, PoznatSvet, PlusRozhlas, Dotyk, Aktualne
