Dnes večer si k rozbalování dárků či pojídání salátu nejspíš pustíte jednu z nejoblíbenějších českých veseloher. Císařův pekař a Pekařův císař je pro nás dnes už naprostou klasikou, u které se dojímáme i smějeme. Málokdo ale tuší, že za vznikem tohoto klenotu stály drsné hádky, hektolitry potu a bohužel i krev. Jan Werich si totiž servítky rozhodně nebral a na place to vřelo víc než v alchymistické dílně.
Je to skoro k nevíře. Díváme se na roztomilého Rudolfa II., který hledá Golema, a bavíme se u pekaře Matěje, jenž rozdává rozum i chleba chudým. Realita roku 1951 však byla o dost méně pohádková. Slavný Jan Werich měl totiž o filmu svou vlastní představu, která se absolutně neslučovala s vizí původního režiséra Jiřího Krejčíka. A jak už to u velkých osobností bývá, střet to byl vskutku titánský.
Dusno, že by se dalo krájet
Režisér Jiří Krejčík byl známý svou precizností, ale na Wericha byl prostě krátký. Herec měl svou hlavu, a to doslova. Krejčíkovi vadila Werichova rozvolněná morálka. Místo disciplíny totiž dával přednost nočnímu hýření a rána pak byla těžká. Režisér na to s hořkostí vzpomínal. „Já bych se na to tak vysral, kdybych nepotřeboval peníze,“ ulevil si tehdy podle webu Extra.cz scenárista Jiří Brdečka, když našli Wericha v půl šesté odpoledne stále spát.
Vše vyvrcholilo momentem, který se zapsal do dějin barrandovských kuriozit. Werich v jedné z hádek vmetl režisérovi do tváře větu, která by položila i vola. „Jste tak blbej, že ani nemůžete pochopit, jak jste vlastně blbej,“ řekl Werich podle vzpomínek režiséra pro MF Dnes. Inu, ego velikánů se do jedné místnosti prostě nevešlo. Krejčík nakonec z projektu vycouval a žezlo převzal Martin Frič, který měl s Werichem přece jen více trpělivosti.
Střepy v noze a podezření ze sabotáže
Když už se zdálo, že se situace uklidní, přišlo zranění. Pamatujete si scénu, kdy pekař Matěj vyleze z kanálu v císařově koupelně, šlápne do vázy a nemůže ji sundat? Právě tohle se stalo Werichovi osudným. Těžká kamenina pod jeho vahou praskla a střep mu zajel hluboko do nohy. „Tekla krev, Wericha se snažil ošetřit ateliérový hasič,“ popsal dramatické chvíle Krejčík.
Natáčení se muselo na dva týdny stopnout. A protože jsme byli v padesátých letech, nic neprošlo jen tak. Komunističtí pohlaváři okamžitě začali řešit, zda nešlo o úmyslnou sabotáž filmu ze strany herce. Werich, který bolestí zuřil a častoval hasiče nevybíravými výrazy, měl co vysvětlovat.
Zachránil ji
Abychom ale jen nehanili, Werich měl i obrovské srdce. Byl to právě on, kdo si do role křehké Sirael prosadil Natašu Gollovou. Ta byla po válce v nemilosti a v podstatě odsunuta na vedlejší kolej. Původně měla roli hrát Irena Kačírková, ale Werich si dupl. Díky němu se Gollová mohla vrátit před kameru a my si dnes nikoho jiného v té roli ani neumíme představit. Byla to pro ni obrovská vzpruha, která jí doslova zachránila kariéru.
Jazykolam za všechny prachy
Film stál na svou dobu astronomických 27 milionů korun, což bylo šílené číslo. Šilo se z luxusních látek, kulisy byly velkolepé. Přesto ty nejlepší momenty vznikaly často náhodou. Třeba slavná „cizí řeč“ alchymisty, kterou geniálně vystřihl Lubomír Lipský. Ve scénáři měl jen poznámku „mluví cizí řečí“. Režisér Frič mu řekl, ať si něco vymyslí. A tak vzniklo legendární: „Kjamla lalicha i paprťála…“ Herec si tento blábol zapamatoval do konce života.
Hliněný obr pod zámkem
A co se stalo s tím slavným Golemem, z jehož síly šel ve filmu strach? Možná vás překvapí, že tento hliněný fešák neskončil někde na smetišti dějin. Rekvizita Golema se dochovala a je dodnes zamčená v barrandovských skladech. Kdo ví, jestli v noci neožívá! Filmaři si s realitou ale hlavu moc nelámali ani v jiných ohledech.
Třeba takový Tycho de Brahe se ve filmu zmíní, že jeho kolega Koperník má jiný názor na pohyb planet. To zní učeně, ale je to nesmysl. Podle historických análů se Tycho narodil až tři roky po Koperníkově smrti, takže si kluci u vína asi těžko pokecali. Ale co, ve filmu plném kouzel to rádi odpustíme.
Zrada nejlepšího přítele?
Zatímco diváci se u filmu popadají za břicho, v zákulisí zůstala pachuť zklamaného přátelství. Původně totiž hru o Golemovi napsal Werich se svým parťákem Jiřím Voskovcem (†76) a snili o tom, že ji spolu natočí. Jenže osud a politika je rozdělili. Voskovec emigroval a ve filmu se nakonec neobjevil ani v titulcích. Werich mu dokonce neodpověděl na několik dopisů a celých osm let spolu nekomunikovali.
Voskovec to nesl těžce a cítil se podvedený. V dopise spisovateli Viktoru Fischlovi si postěžoval na ideologické vyznění filmu. „Jsem rád, že jsem ten film neviděl, asi by se mi udělalo nanic,“ napsal Voskovec drsně. Až po letech se oba velikáni sešli v Londýně a vše si vyříkali. Werich pak s dojetím zjistil, že Voskovec má v šatně jeho fotku právě z Císařova pekaře. Stará láska zkrátka nerezaví, ani ta kamarádská.
Ať už bylo natáčení jakkoli náročné, výsledek stojí za to. I když Rakušané po premiéře zuřili. „Císař Rudolf II., kterého známe jako duševně čilého, tragického a magickým kouzlem obestřeného vládce, se zde objevuje jako úplný pitomec,“ napsali tehdy ve vídeňských novinách. Nám to ale nevadí. Werichův císař je prostě náš!
Oba filmy vysílá TV Nova dnes, 24. 12. v podvečer. Kdo nestihne, může si dát reprízu v pátek 26. 12.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
