Přesně před čtvrt stoletím se českým divákům poprvé představili muži z brněnské četnické pátrací stanice a okamžitě si podmanili televizní obrazovky. Česká televize v úterý večer v hlavním vysílacím čase vrací Četnické humoresky do hry a diváci si tak mohou znovu vychutnat atmosféru první republiky. Málokdo z fanoušků však tuší, že Karel Arazím nebo Bedřich Jarý skutečně žili a jejich reálné osudy byly často mnohem syrovější než ve scénáři.
Inspirace v archivech
Duchovním otcem celého projektu je plukovník Michal Dlouhý. Tento odborník na historii četnictva strávil hodiny v archivech a právě on přinesl režiséru Antonínu Moskalykovi náměty založené na skutečných událostech. Mnoho diváků se mylně domnívá, že postavy jsou čistou fikcí, opak je však pravdou. Tvůrci našli reálná jména v dobových materiálech, ačkoliv sloužili jinde než v seriálovém Brně.
Reální předobrazy hrdinů působili ve východních Čechách. „V kalendářích četnictva jsme našli sestavu hradecké pátračky se jmény Šiktanc, Arazim, Jarý a Šebestík. A jména postav v seriálu z toho vycházejí,“ vysvětlil Michal Dlouhý. Skutečný Josef Arazim byl legionářem z italské fronty a později se zapojil do odboje proti nacismu. Na rozdíl od své seriálové verze v podání Tomáše Töpfera však nikdy nesloužil přímo na pátrací stanici.
Přísná kritéria služby
Dostat se k četnictvu znamenalo projít extrémně náročným sítem, které by dnes většinu uchazečů okamžitě vyřadilo. Fyzická zdatnost byla samozřejmostí, ale nároky sahaly mnohem dál. Zájemce musel být bezúhonný československý občan s výškou nejméně 170 centimetrů, což v té době nebylo málo. Výjimku tvořili pouze legionáři. Důraz se kladl i na estetiku a intelektuální schopnosti každého muže.
Michal Dlouhý v rozhovoru popsal dobové požadavky velmi plasticky. „Kandidát musel znát slovem i písmem jazyk služební i jazyk menšinový. Dále musel být daný člověk zdravý, musel mít vlasy, zdravé zuby a dělaly se také psychotesty,“ popsal Dlouhý pro Blesk.cz. Pokud se četník chtěl oženit, musel odsloužit čtyři roky a požádat nadřízené o povolení. To dostal až poté, co byla jeho vyvolená i s celou rodinou důkladně prověřena.
Zloděj s horkým klackem
Scenáristé si případy nevymýšleli od stolu, ale čerpali z dobových spisů, které odhalují vynalézavost tehdejší galérky. Jedním z úsměvných, a přesto efektivních triků, byl způsob krádeže drůbeže, který se objevil i v seriálu. Zloději využívali přirozených instinktů zvířat, aby se vyhnuli hluku a prozrazení.
Specialista na drůbež měl propracovanou metodu. „Ten si rozdělal oheň, na tom ohni nahřál klacek a strčil jej do kurníku. Spící slepice ucítily teplo, sestoupily ze svého bidýlka a on je rychlým pohybem chytil,“ popsal dobové metody Dlouhý. I takové detaily dodávají seriálu punc autenticity, kterou diváci oceňují i po pětadvaceti letech.
Pražský omyl a tragédie psího Arga
Málokdo ví, že tento televizní fenomén málem vůbec nevznikl, nebo alespoň ne v podobě, jakou dnes zbožňujeme. Původní námět byl situován do Hradce Králové, ale tehdejší pražské vedení České televize jej smetlo ze stolu s tvrdým odsudkem, že půjde o projekt komerčně neprodejný. Této „nechtěné“ látky se nakonec chopilo brněnské studio, děj lokalizovalo na Moravu a paradoxně tak vytvořilo jeden z nejúspěšnějších seriálů v historii veřejnoprávní televize.
Diváci si zamilovali také čtyřnohé hrdiny, jejich osudy byly ale bohužel smutnější než ty lidské. Postavu vlčáka Arga museli v průběhu let ztvárnit hned tři různí psi. První představitel podlehl rakovině a jeho nástupce postihla mrtvice přímo během procházky v lese. Majitel tak měl v jednu chvíli šibeniční termín pouhých tří týdnů, aby pro natáčení vycvičil náhradníka, který musel nahradit původního psa s téměř šlechtickým jménem Urx. O něco veselejší příběh měla fenka Kikina, která patřila přímo do rodiny režiséra Antonína Moskalyka.
Klan Kostkových a Moskalykových
Natáčení se stalo specifickým i pro známý herecký klan. Před kamerou se objevil Petr Kostka se svou skutečnou manželkou Carmen Mayerovou, která ztvárnila Vendulu Chromákovou. Pro jejich dceru Terezu Kostkovou byla navíc role Amálie úplným filmovým debutem, při kterém si symbolicky zahrála rovnou po boku svého otce.
Specifickou rodinnou atmosféru na natáčení nevytvářeli jen herci, ale i samotní tvůrci. Pro rodinu režiséra Antonína Moskalyka se Humoresky staly osudovým projektem. Režisér, který na seriálu pracoval od roku 2000, se bohužel nedožil uvedení závěrečných dílů. Během natáčení třetí série v roce 2006 podlehl vážné nemoci a režisérskou taktovku po něm musela převzít jeho dcera Pavlína Moskalyková Solo, která dílo svého otce dokončila.
Rodinné vazby zasáhly dokonce i do zvířecího obsazení. Zatímco s představiteli vlčáka Arga byly často potíže a museli se měnit, fenka Kikina měla své místo jisté. Nešlo totiž o žádného komparzistu z útulku, ale o skutečného rodinného psa režiséra Moskalyka, přesněji jeho vnuka Honzíka.
Smutný osud kasáren a herců
Zatímco seriál zůstává nesmrtelný, jeho kulisy a mnozí představitelé takové štěstí neměli. Legendární brněnská Jaselská kasárna, která se stala domovem filmové pátračky, už dnes v Brně nenajdete. Objekt padl za oběť developerským plánům a dlouhé roky po něm zůstala jen prázdná díra v zemi.
O konci ikonického místa hovoří i zprávy z natáčení. „Brzy po dokončení třetí řady byla zahájena demolice celého objektu a v prostoru bývalých kasáren celé roky zela neutěšená díra po ztracené minulosti,“ uvádí iDNES.cz. Čas si vybral daň i mezi herci. Diváci už nikdy neuvidí nové role Erika Parduse, který ztvárnil strážmistra Zahálku, ani Aleše Jarého, představitele štábního strážmistra Jirouška. Seriál tak zůstává jedinou možností, jak si tyto velikány připomenout v jejich nejlepší formě.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
