Komedie Černí baroni z roku 1992 patří k nejznámějším českým filmům vůbec. Režisér Zdeněk Sirový ji natočil podle knihy Miloslava Švandrlíka, který se inspiroval vlastní vojenskou zkušeností. Snímek si okamžitě získal diváky a i po více než třiceti letech pořád baví svým nadhledem, absurditou i hláškami, které se dávno staly klasikou.
Atmosféra absurdní doby
Film čerpá z prostředí Pomocných technických praporů, tzv. PTP, kam režim v padesátých letech odsunul muže, kteří mu překáželi. Dřeli v lomech, na stavbách i v dolech, často netušili, na jak dlouho. Přezdívku Černí baroni dostali podle černých výložek a proto, že jako jediní vojáci si mohli sáhnout na hotové peníze.
Režisér Zdeněk Sirový z knihy Miloslava Švandrlíka vybral jen pár nejlepších historek a poskládal z nich svižný příběh s postavami Kefalína, Terazkyho a Troníka. Hlavní role svěřil herecké elitě Ondřeji Vetchému, Pavlu Landovskému, Miroslavu Donutilovi a Jiřímu Schmitzerovi. Pro Landovského to byl navíc velký návrat z emigrace.
Natáčení však nebylo bez komplikací. Herec Václav Vydra vzpomínal, že během jedné scény nechtěně poranil Ondřeje Vetchého: „Já jsem ho vítal a on mi naběhl přímo na prst. Takže místo na natáčení jsme jeli nejdřív k doktorovi,“ uvedl herec. Ve filmu je zranění vidět, aniž by bylo vysvětleno.
Hořká komedie, která vznikla z důvěry
Miloslav Švandrlík dal režisérovi při natáčení volnou ruku. „Měl jsem absolutní Švandrlíkovu důvěru, to bylo povzbuzující,“ řekl Zdeněk Sirový pro Československý filmový ústav. Spisovatel se prý nebránil ani novým postavám, které ve scénáři přibyly, včetně hraběte Šternberka, jehož ztvárnil Václav Vydra.
Sirový uvažoval, že by roli generála svěřil samotnému autorovi předlohy, ale Švandrlík ji odmítl, a tak ji dostal Václav Postránecký. Režisér Sirový sám kdysi sloužil u jednotek PTP a věděl, jak krutá služba to byla. Pátral dokonce v archivu ministerstva obrany, kde našel dokumenty o tom, že se uvažovalo o deportaci těchto „protistátních živlů“ do sovětských táborů.
Přesto se Sirovému podařilo vytvořit film, který kombinuje humor a trpkost doby. Jeho rytmus musel upravit až ve střižně. „Ať jsem dělal, co jsem dělal, měl jsem toho pořád na dvě hodiny. Nakonec mi to Toník Máša během jediného dne zkrátil na devadesát minut. Plival jsem kolem sebe vzteky, ale pánbůh zaplať. Teď má film ten správný rytmus,“ popsal režisér ve vzpomínkách pro Ganglion.
Legendární hlášky, milionové tržby a živé dědictví
Černí baroni se stali fenoménem už při premiéře. Do kin přišlo 1,47 milionu diváků a tržby přesáhly 26 milionů korun, což byl na počátku devadesátých let nevídaný úspěch. Film se natáčel na zámku Zelená Hora u Nepomuku, který tehdy opravdu sloužil armádě, a v Radotínském lomu zvaném „Cikánka“.
Slavné repliky si lidé opakují dodnes. „Čo bolo, to bolo, terazky som majorom,“ hláška Pavla Landovského zlidověla stejně jako výměna mezi Troníkem a Vločkou:
„Kontrolní otázka, soudruzi. Co udělá samopal vzor 24, když ho ponecháme na větru a dešti?“ – „Zrezaví, ne, vole?“ – „Zrezaví, správně. A co hlavně? Koroduje, vy tupci!“
Po letech se o filmu mluvilo také kvůli Pavlu Landovskému. Podle kolegů byl během natáčení náladový, repliky měnil podle sebe a často pil, přesto jeho výkon patří k nejpamátnějším. „Byl dost náladový, někdy bezdůvodně posílal všechny do pryč. Ale ta volnost se nakonec vyplatila,“ uvedl kdysi pro Aha! jeden z herců.
Další filmové perličky
Skutečný major Terazky měl předobraz ve slovenském důstojníkovi Andreji Gazdovi, který po přečtení knihy chtěl autora žalovat. Nakonec si to rozmyslel. Miloslav Švandrlík navíc sám u Pomocných technických praporů nikdy nesloužil, narukoval až do následnické organizace Technických praporů, kde už panovaly mírnější poměry.
Zajímavý je i původ jména Kefalín. Spisovatel byl v lahůdkářství známý jako „Kofolín“, protože pravidelně nakupoval tašky s Kofolou. Přezdívku změnil, aby se vyhnul reklamnímu podtextu.
Herci, kteří ve filmu ztvárnili mladé vojáky, byli ve skutečnosti dávno po třicítce. Jan Kraus měl 41 let, Václav Vydra 36 let a Boris Rösner dokonce 41 let. Přesto dokázali vytvořit přesvědčivé postavy zelenáčů.
Místa, hudba a neplánované momenty
Ve filmu zazní i několik hudebních perliček. Vladimír Javorský coby Jasánek recituje báseň, zatímco Jaromír Dulava hraje na housle melodii „She’ll Be Coming ‚Round the Mountain“. Objevuje se i Mozartova „Malá noční hudba“ nebo Hašlerův „Strahováček“.
Natáčelo se především na zámku Zelená Hora, který v 50. letech skutečně sloužil jako kasárna Pomocných technických praporů. Po roce 1990 připadl obci Klášter a dlouho chátral. Dnes se plánuje jeho přeměna na luxusní hotel s pivovarem a restaurací.
Zdeněk Sirový chtěl na úspěch navázat druhým dílem, ale zemřel dříve, než mohl projekt rozpracovat. Tím se uzavřela kapitola jednoho z nejúspěšnějších českých filmů devadesátých let, který dodnes nestratil nic ze své síly.
Kultovní film Zdeňka Sirového uvede Televize Seznam 17. listopadu v 15:25, reprízu odvysílá 19. listopadu ve 22:40. Pro mnoho diváků tak bude znovu příležitostí připomenout si, že i o temných kapitolách minulosti se dá mluvit s nadhledem a přesností, která nepřestává bavit.
