Na konci života se lidé neubrání menšímu i většímu ohlédnutí zpět. Jaké chyby nejvíc bolí? Australanka Bronnie Wareová, která strávila dlouhá léta péčí o umírající pacienty, zaznamenala jejich nejčastější přání do své knihy Čeho před smrtí nejvíce litujeme.
Příběhy těch, kteří už nemají čas na změnu, odhalují pět zásadních pravd o životě. Můžeme je brát jako varování, abychom si každý den dokázali říct, že žijeme tak, jak skutečně chceme.
Kéž bych tolik nepracoval
„Nikdo ještě na své smrtelné posteli neřekl, že by si přál strávit více času v práci,“ řekl americký politik Paul Tsongas. A Bronnie Wareová by to mohla potvrdit. Příběhy mužů, kteří obětovali své rodiny a radosti života honbě za kariérou, jsou alarmující.
Práce nás definuje – to je pravda. Ale co kdybychom ji místo toho chápali jen jako nástroj k financování věcí, které nás baví? Pokud nevidíte své děti vyrůstat, protože stále sedíte v kanceláři, možná je čas přehodnotit priority. Vždyť nejcennější měnou života je čas, ne peníze.
Kéž bych měl odvahu žít podle sebe
Kolik z nás někdy zapomnělo na vlastní sny, aby splnilo očekávání druhých? Může to být přání rodičů, tlak společnosti nebo prostý strach. Výsledek? Sen leží zapomenutý někde na dně šuplíku a život běží dál, jen trochu šedivější.
„Chtěla jsem malovat,“ přiznala jednou Bronnie její pacientka. „Místo toho jsem skončila v kanceláři, protože to bylo bezpečnější.“ Život na svém sklonku odhaluje nemilosrdnou pravdu – že není čas na čekání. Možná právě teď nastal okamžik vytáhnout ze šuplíku váš starý sen, oprášit ho a dát mu šanci.
Kéž bych měl odvahu říct, co opravdu cítím
Mnozí lidé stráví život mlčením o tom, co je trápí nebo těší. Důvody jsou různé – obavy z toho, že způsobí roztržku, nebo prostý strach z odmítnutí. Jenže nevyřčené pocity nejsou bez následků. Držíme je v sobě jako v papiňáku, který dříve či později exploduje.
Legendární ABBA: Vyhráli Eurovizi, vzali se, rozvedli a vydělali miliardy. Co dnes dělají původní členové kapely
„Chtěla jsem, aby doma panoval klid,“ svěřila se Bronnie jedna z pacientek. „Ale nakonec jsem byla jen stínem sebe samé.“ Upřímnost sice někdy vyžaduje odvahu, ale je to jediná cesta, jak budovat hlubší a pravdivější vztahy. Když své pocity sdílíte, dáváte druhým příležitost vás opravdu poznat.
Kéž bych neztratil spojení s přáteli
V životním běhu jsou přátelé jednou z věcí, které se často ocitají na vedlejší koleji. Práce, děti, každodenní povinnosti – všechny tyto priority se zdají důležitější. A najednou si uvědomíte, že někdo, kdo kdysi znal všechna vaše tajemství, se stal jen známým z dávné minulosti.
Přátelství je investice, která se vyplácí i v těžkých chvílích. Najít si čas na zavolání nebo rychlou kávu může být tím rozdílem mezi pocitem osamělosti a vědomím, že na to nejste sami. Oživování starých kontaktů přináší radost a pocit stability v neustále se měnícím světě.
Kéž bych si dovolil užívat života
Čekání na „lepší časy“ je past, do které bohužel padá většina lidí. Zdá se nám, že štěstí přijde až s povýšením, větším domem nebo až děti odrostou. Ale skutečné štěstí nezačíná někde v budoucnu – rodí se z každodenních rozhodnutí a malých radostí.
„Chtěla jsem všechno zvládat na sto procent,“ vzpomínala jedna pacientka. „A nakonec jsem si uvědomila, že perfektní život neexistuje.“
Vyfotila kávovou sedlinu a poslala to AI: Manžel má milenku, vyčetla umělá inteligence. To ženě stačilo jako důvod k rozvodu
Zdroje: Novinky, The Guardian, Kniha B. Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme
