Alžběta Nádašdyová, rozená Báthoryová, byla uherská hraběnka z rodu Báthoryů z Ečedu. Žila v letech 1560–1614 a její odsouzení za sériové vraždy z roku 1611 vedlo ke vzniku pozdější legendy o „krvavé hraběnce“. Námětu se chopili literáti, filmaři i dramatici. Dnes se jí říká Čachtická paní a jde o čisté vyjádření vlastnického vztahu k panství.
Legenda téměř upírská
Při vyslovení jejího jména se dnes snad každému vybaví zkazky o tom, jak se tato šlechtična koupala v krvi panen, aby si zachovala věčné mládí a krásu. Za tímto účelem měla spáchat nespočet krutých vražd. Jak se ale ukazuje, skutečná podoba jejího života leží přece jen někde jinde.
Bez ohledu na verze se kolem Alžběty vznáší rouška tajemství, realita byla ovšem daleko méně děsivá. Šlo totiž o kombinaci intrik a genetické zátěže rodu. Příběh podobný tomu drákulovskému se totiž mohl stát prakticky kdekoli na světě. U čachtického zámku tehdy, když se o něj začal právě pod vlivem pověstí zajímat australský žurnalista Julian Morgans.
Slovenština a výklady
Všechny dostupné informace byly ovšem – celkem nepřekvapivě – slovensky. Julian tak pátral po vysvětlení, které nalezl u britského lingvisty Tonyho Thorna. Ten byl jedním z prvních seriózních badatelů, kterého příběh hraběnky Báthoryové zaujal už v 90. letech 20. století.
„Studoval jsem přepisy soudních jednání, všechny v archaické maďarštině. Z toho jsem zkoušel dávat dohromady střípky původního příběhu. Opravdu se Báthoryová koupala v panenské krvi? Opravdu byla zazděna přímo na svém hradě? A byla vůbec něčím vinna?“ To byly otázky, které si Morgans kladl v době, kdy na Slovensku příběh hraběnky teprve nabíral na obrysech.
Potenciál bez pozornosti
Ačkoli se u našich nejbližších východních sousedů nachází potenciální nový Drákula, o tamních dějinách a příbězích se toho zkrátka spousta neví. „Kdyby se něco takového stalo ve Velké Británii, už by nad tím bádali akademici a studovali veškeré dostupné prameny. V Maďarsku i na Slovensku jsou ale plné knihovny historických záznamů u korespondence, kterou dosud nikdo neotevřel,“ uvádí ke stavu věci Thorne.
Ten jako první konstatuje, že hraběnka byla asi šílená, ale velmi pravděpodobně nevinná. Došlo u ní totiž ke kombinaci bohatství a současně pozice, protože byla „jen“ žena. Dle zachovalých dopisů ale šlo o velmi inteligentní ženu se zvykem zastrašovat ty, kteří ji chtěli ohrozit. Většinou šlo o muže.
Co kdyby byla Země opravdu plochá: Tato vyvrácená představa opět vystrkuje růžky
Riziko pro mocné
Byla tedy nepopiratelně tvrdá a krutá, nedopouštěla se však toho, co je jí kladeno za vinu. Legenda kolem ní vznikla z velké části jako pomsta vlivných osobností. Protože byla nesmírně bohatá (pocházela z jednoho z nejvlivnějších rodů své doby) toužil po jejím majetku nejeden konkurent.
Proces a pozdější „důkazy“
Soudní pře tak byla v zásadě politickým procesem bez jasného prokázání viny. Svědčili proti ní i ti, kteří by, pokud by neovládala rodinné impérium, byli právě na její pozici. Všechny tolik proslulá hrůzná tvrzení se pak v záznamech objevila až cca století po její fyzické smrti.
Její příběh totiž oživil katolický kněz, který ji zdiskreditoval mimo jiné pro její protestantské vyznání. Dle Thorna je také zajímavé, že i když zafungovalo tak populární obvinění z čarodějnictví, udělal z ní kněz raději masovou vražedkyni.
Krutý manžel
Alžběta žila ve složité době plné válek, neúrod, turecké okupace a vlastně stálého ohrožení. Všechny střety byly navíc v té době naprosto brutální. Jejímu manželovi Ferenci Nádasdymu byla situace dobře známá, nelekal se proto krutých metod a po boji systematicky a hromadně popravoval.
Protože sám vypadal dost děsivě, Osmané ho pojmenovali jako Černého Boje. Hrůznou pověst přiživovalo i jeho vlastní vojsko, které pak šířilo opravdu děsivé historky. On sám byl přitom mecenášem umění a vzdělání, doma hrál na loutnu a pěstoval exotické rostliny. Ze svazku s Alžbětou vzešlo šest dětí a oba společně zbohatli. A stali se tak mnohým trnem v oku.
Žádný další sňatek
Její choť zemřel za nevyjasněných okolností ještě před padesátkou. Od ní se čekalo, že se znova provdá a majetek tak připadne novému manželovi. Nic takového ale neplánovala, protože samostatná vláda jí nedělala problém. Proto postupně vznikly historky vedoucí až k osudnému procesu.
Majetku postupně získali Habsburkové, k obvinění pak přibyl i kanibalismus a popisy všech strašlivých obřadů. Z několika dívek se postupně stalo až šest set obětí.
