Hořící kráter v turkmenské poušti Karakum, známý jako Brána do pekla, ztrácí v posledních letech na síle. Po více než padesáti letech, kdy v obrovské jámě plápolal unikající metan, hlásí místní odborníci první úspěchy při jeho hašení. Turkmenistán se tak pomalu loučí s jedním ze svých nejznámějších symbolů.
Oheň, který měl hořet pár dní
Kráter Darvaza leží asi dvě stě šedesát kilometrů od Ašchabadu, uprostřed vyprahlé pouště Karakum, kde se písek táhne až za obzor. Vznikl na začátku sedmdesátých let, když tu sovětští geologové hledali zemní plyn. Jenže zem se pod nimi propadla a zůstala po nich obrovská jáma široká kolem sedmdesáti metrů a hluboká asi třicet. Z nitra se začal valit metan, který mohl otrávit zvířata i lidi v okolí.
Aby zabránili úniku plynu do ovzduší, rozhodli se geologové plyn zapálit. Očekávali, že shoří během několika dnů. Jenže oheň v kráteru Darvaza hoří dodnes, tedy už více než půl století. „Není zas tak překvapivé, že něco takového existuje,“ uvedl pro National Geographic geolog Mark Ireland z univerzity v Newcastlu. Metan v místě podle něj neustále uniká z rozsáhlé pánve Amu-Darja, která obsahuje obrovská ložiska plynu.
Z ohnivého kráteru se časem stala zvláštní kombinace průmyslové havárie a turistického lákadla. Plameny uprostřed pouště přitahují cestovatele i fotografy z celého světa. Do oblasti Derweze se dá dostat jen po prašné cestě a přespat se dá pouze ve stanu, přesto sem míří lidé z celého světa, aby na vlastní oči viděli, jak hořící metan svítí do temné noci.
Vědecké expedice i legendy o pekle
Zásadní chvíle přišla v roce 2013. Tehdy se kanadský dobrodruh a „lovec bouří“ George Kourounis odhodlal k tomu, co před ním nikdo neudělal. Spustil se přímo do žhavého kráteru. Jeho tým se na expedici chystal víc než rok a půl. Cílem bylo zjistit, jaké plyny se z jámy uvolňují, a odebrat vzorky půdy z místa, kam si běžný člověk netroufne ani podívat.
„Bylo to mnohem děsivější, žhavější a silnější, než jsem čekal,“ vzpomínal později pro National Geographic. V samotném pekle strávil sotva sedmnáct minut, ale ten zážitek prý nezapomene do konce života.
Výprava George Kourounise vzbudila po celém světě obrovský zájem a z Brány do pekla se díky ní stal symbol lidské zvědavosti i odvahy jít tam, kam by jiní nešli. Připomněla ale také, že o původu kráteru se dodnes úplně neví. Někteří turkmenští geologové tvrdí, že jáma vznikla už v šedesátých letech a oheň se v ní rozhořel až o dvě desetiletí později.
S Bránou do pekla se pojí i jeden poněkud absurdní příběh z turkmenské politiky. V roce 2019 se mezi lidmi začalo šeptat, že tehdejší prezident Gurbanguly Berdimuhamedow zemřel. Aby všem ukázal, že je živý a v plné síle, přijel k hořícímu kráteru osobně a několikrát ho objel v závodním autě.
Dnes se tomuto místu oficiálně říká Zářící Karakum. Stalo se jakýmsi symbolem Turkmenistánu, země, která je pro cizince většinou uzavřená a plná rozporů.
Konec ohně na dohled
V posledních letech se ale v Turkmenistánu začalo o Bráně do pekla mluvit jinak než dřív. Z místa, které bývalo turistickým lákadlem a symbolem země, se stal spíš problém, který je třeba vyřešit. Prezident Gurbanguly Berdimuhamedow v roce 2022 oznámil, že oheň musí být uhašen, protože pálí kromě plynu i peníze.
„Přicházíme o cenné přírodní zdroje, z nichž bychom mohli získat značné zisky a využít je ke zlepšení životní úrovně našich občanů,“ řekl tehdy podle BBC. Znělo to pragmaticky, ale i symbolicky, Turkmenistán má obrovské zásoby zemního plynu a každý kubík, který bez užitku shoří, znamená ztrátu. Zároveň jde o gesto směrem k ekologii. Země se snaží alespoň navenek ukázat, že bere vážně i otázku emisí metanu, jednoho z nejškodlivějších skleníkových plynů.
Podle nedávných zpráv se teď oheň v kráteru zklidnil. Intenzita hoření klesla víc než na třetinu původní síly. „Zatímco dříve byla obrovská záře z ohně viditelná několik kilometrů daleko, dnes už zbývá jen slabý zdroj hoření,“ uvedla na konferenci v Ašchabadu ředitelka státní společnosti Turkmengaz Irina Lurjevová. Oheň se daří tlumit díky novým vrtům v okolí, které odvádějí metan z podzemních ložisek.
Vědci ale upozorňují, že definitivní uhašení kráteru může být riskantní. „Může se to snadno zvrtnout, protože hrozí riziko výbuchu,“ varoval expert Guillermo Rein z Imperial College London. I proto se zatím zdá, že Turkmenistán volí opatrnou cestu a oheň krotí postupně.
Kráter Darvaza tak pomalu ztrácí svůj démonický lesk. Zůstává připomínkou sovětské éry i lidské snahy zkrotit přírodu. Ať už bude jeho osud jakýkoli, „Brána do pekla“ se nesmazatelně zapsala do moderní historie Střední Asie.
Bydlení v paneláku za socialismu: Každý měl doma stejné umakartové jádro, obývák s Universalem a ošklivé tapety
Zdroje: autorský text, National Geographic, CT24, Deník
