Byla krásná, talentovaná a za protektorátu patřila k nejlépe placeným herečkám hned po Lídě Baarové. Vlasta Matulová měla herecký svět u nohou, přesto si vysloužila přezdívku „ledová královna“. Své soukromí si střežila tak úzkostlivě, že o jejích skutečných citech věděli jen její nejbližší. Životní lásku si zakázala z pocitu méněcennosti a konec života strávila v ústraní mezi čtyřmi stěnami, kde ji drtila samota.
O roli rozhodla mince
Když v roce 1940 přišla nabídka na hlavní roli ve filmu Minulost Jany Kosinové, Matulová váhala. Měla hrát ženu pochybných mravů, což se jí, jako dceři přísného brněnského holiče a absolventce konzervatoře, příčilo. Roli před ní odmítly čtyři jiné herečky. Matulová se rozhodla nechat osud náhodě.
„Úloha, kterou asi čtyři herečky přede mnou odmítly. Produkční šéf byl všude za mnou, neměla jsem zájem. Nakonec jsem, na mou duši, házela desetihaléř, znak nebo číslo. Padlo mi to, co jsem nechtěla, a proto jsem hrála. Nejsem typ pro ženy lehčího morálního podnebí,“ vzpomínala později dle Super.cz. Tento hod mincí z ní udělal hvězdu první velikosti. Za protektorátu brala údajně deset tisíc marek za film, což byly astronomické částky. Přesto jí sláva do hlavy nestoupla a zůstávala nohama na zemi.
Muž, kterého nemohla mít
Její citový život byl komplikovaný a plný nevyřčených slov. Osudovým mužem pro ni byl Karel Höger. Setkávali se na jevišti Národního divadla i před filmovou kamerou a jiskření mezi nimi bylo nepřehlédnutelné. Přesto jejich vztah nikdy nepřekročil hranice platonického přátelství. Matulová trpěla nízkým sebevědomím a domnívala se, že pro hereckého barda není dost dobrá.
„Byl tak dokonalý, že bych vedle něj vypadala jako nicka. A to pro ženskou není to pravé,“ přiznala později důvod, proč si držela odstup. Höger byl idolem mnoha žen a Matulová nechtěla být jen jednou z mnoha. Raději zvolila cestu celoživotního přátelství, i když ji to vnitřně bolelo.
Místo Högera si vzala nejprve lékaře Arnošta Vlašimského a později producenta Jiřího Šebora. Ani jedno manželství jí však nepřineslo vytoužené děti. Když v roce 1972 Šebor zemřel, hereččin svět se zhroutil. Ztratila oporu a samota na ni začala doléhat plnou vahou.
Strmý pád po válce
S koncem války přišel i konec velkých rolí. Matulová se sice nezpronevěřila národní cti a nehrála v německých filmech, ale nová doba žádala jiné typy. Z elegantní dámy se musela přehrát do rolí údernic a matek. Objevila se v agitační komedii Veselý souboj nebo v husitské trilogii Otakara Vávry. Byla to však jen slabá ozvěna její dřívější slávy. Naposledy výrazněji zazářila v divadelní hře Kočičí hra po boku Dany Medřické.
Smutný konec v zapomnění
Poslední roky života Vlasty Matulové byly smutným epilogem velké kariéry. Po smrti manžela se pokoušela učit na konzervatoři, ale neměla pro to trpělivost. V roce 1984 odešla do důchodu a uzavřela se před světem.
Někdejší hvězda, která kdysi vydělávala jmění, dožívala v tichosti pražského bytu. Televizní tvůrci na ni zapomněli, o rozhovory nestála. Zemřela na jaře roku 1989, jen pár měsíců před pádem režimu, který její kariéru utlumil. Odešla ve věku 70 let, opuštěná a bezdětná, přesně tak, jak se celý život obávala.
O osudech dalších herců a hereček, kteří již nejsou mezi námi, si můžete přečíst ZDE.
