Slunce nad vinicemi, šumění skleniček a mezi nimi Vladimír Menšík s pohledem člověka, který ví, že víno se má dělat poctivě. V sobotu odpoledne Prima připomněla Bouřlivé víno (1976), první díl vinařské trilogie Václava Vorlíčka (†88). Komedii, která vznikla na politickou objednávku, ale přežila svou dobu díky humoru, hvězdnému obsazení a kulisám jižní Moravy. Natáčení však provázely nejen úsměvy, ale i přísná režijní pravidla a historky z vinných sklípků, které se vyprávějí dodnes.
Rok 1968 na Moravě a film na objednávku
Bouřlivé víno vzniklo podle románu Svatý Michal spisovatele Jana Kozáka, který se podílel i na scénáři. Děj zasadil do jara a léta roku 1968, kdy se země nadechovala k politickým změnám. Ve fiktivních jihomoravských Pálavicích se předseda JZD Michal Janák (Vladimír Menšík) ocitá pod tlakem několika vinařů, kteří chtějí založit nové družstvo a obchodovat s vínem bez ohledu na státní zájmy.
Vedení Barrandova chtělo prostřednictvím filmu připomenout zásadní roli družstevního hospodaření a zároveň varovat před návratem k soukromému podnikání. Vorlíček později přiznal, že do projektu vstupoval s rozpaky. „Fábera to postavil jasně. Což takhle dát si špenát pustí do výroby, až natočíme tohle. Do té doby ne, a pokud neposlechneme, může se nám také stát, že nebudeme pracovat vůbec. Miloš si knížku vzal domů, přečetl a pak mi zavolal, že nám nezbývá než se zastřelit,“ prozradil Vorlíček ve své biografii Pane, vy jste režisér. Spolu se scenáristou Milošem Macourkem proto kývl, ovšem za dvojnásobný honorář.
Film měl distribuční slogan „Humorně laděný příběh o víně, lásce a mnohém jiném“. A přes politický rámec nabídnul divákům nejen úsměvné situace, ale i autentickou atmosféru jihomoravské vesnice konce šedesátých let.
Skvělí herci, sklípky a zákaz vína
Vedle Menšíka zazářila Božidara Turzonovová (83) jako půvabná agronomka Mlčochová, jejíž hlas v prvním díle nahradila Libuše Švormová (89), protože slovenský přízvuk by tehdy u českého publika působil nezvykle. Emigranta Hrdličku ztvárnil Jiří Vala (†76) a mezi další herecké tváře patřili Čestmír Řanda st. (†54), Slávka Budínová (†78), Rudolf Jelínek (†89), Eva Hudečková (75) nebo Jaroslav Moučka (†73).
Natáčelo se přímo mezi vinicemi a sklípky jižní Moravy, a právě to přineslo nečekaný problém. Místní byli nesmírně pohostinní a herci jen těžko odolávali pozvání na „skleničku“. „Produkce musela během dne dokonce vydat zákaz pití vína, aby se mohlo točit. Několikrát se stalo, že se některým ani nechtělo opustit sklípek, když pro ně přijel odvoz,“ vzpomínal herec Jan Kuželka (78) pro Prima.cz.
Maskér Tomáš Kuchta dodal, že se víno pilo v takovém množství, že „v polovině natáčení už nikdo víno nemohl ani vidět a přešlo se na pivo“. Přesto se podařilo zachovat pracovní disciplínu a film dotočit bez větších skandálů, zásluhou Vorlíčkova pevného režijního vedení.
Dvojitá vražda na samotě v Záhoří: Manželé z Jihočeského kraje zemřeli kvůli penězům a důvěře ve známé
Janžurová, „striptérka“ z Pálavic a dcery na place
Jednou z nejpamátnějších scén celé trilogie je vystoupení družstevnice Růženy Šmejkalové, kterou s chutí ztvárnila Iva Janžurová. Při nešikovném svlékání před družstevníky a zahraniční návštěvou se její postava rozčílí a zakřičí: „A just se nesvlíku! Sviňáci!“ Publikum ve filmu i diváci v kinech se smáli, ale scéna dobře ilustrovala její původně prudký temperament.
„Několik let před natáčením Bouřlivého vína jsem měla zákazy filmování. Procházela jsem, aniž jsem to věděla, schvalováním na ústředním výboru strany, jestli smím to a to točit. A teď najednou nebyly problémy. Já se pídila po tom, jak to, že je nikdo nedělá s mým obsazením. Pak se ukázalo, že trilogie je nějak chráněná, že si ji může pan režisér Vorlíček obsadit, jak chce,“ prozradila před časem herečka pro Televizi Seznam.
V pokračování Zralé víno se objevily i její dcery Theodora a Sabina Remundovy, kterým tehdy bylo šest a osm let. „Mám pocit, že se točilo v létě a ony by byly doma bez dozoru. Prostě jednou se mnou hrály. Stály v davu lidí, když jsme nachytávali podvodníka, kterého představoval pan Kopecký,“ doplnila Janžurová.
Jak vinařská trilogie zrála
Bouřlivé víno se po premiéře v roce 1976 setkalo s velkým diváckým zájmem. V kinech jej zhlédly statisíce lidí a film se rychle zařadil mezi nejúspěšnější tuzemské komedie druhé poloviny sedmdesátých let. Bylo to spojení, které fungovalo. Lidové prostředí, herecké hvězdy, lehký humor a dostatek melodramatických momentů, aby si každý divák našel to své.
Úspěch přirozeně otevřel cestu k pokračováním. V roce 1981 přišlo Zralé víno, které dějově navázalo o více než dekádu později. Opět se vrátil Vladimír Menšík jako předseda Janák, už unavenější a nemocnější, ale stále odhodlaný bránit družstevní vinice. Film se natáčel v době, kdy Menšík trpěl vážnými zdravotními problémy, což se v zákulisí nedalo přehlédnout. Přesto si zachoval humor a energii, kterou před kamerou potřeboval.
Poslední díl Mladé víno (1986) už vznikal v jiné společenské atmosféře. Do popředí se dostávaly mladší postavy, ale politické schéma zůstalo podobné, tedy družstvo proti jednotlivcům, poctivá práce proti chamtivosti. I když kritikové už trilogii vnímali jako lehce vyčpělou, pro mnoho diváků šlo o nostalgický návrat k postavám a prostředí, které si oblíbili.
Všechna tři „vína“ dnes působí jako dobový dokument o tom, jak se československá kinematografie snažila spojit ideologické zadání s diváckou atraktivitou. Ať už se na ně díváme s úsměvem nebo shovívavostí, jedno jim nelze upřít, zachytily kus krásné Moravy, který voní po čerstvě stočeném burčáku a zní hlasem Vladimíra Menšíka, jehož charisma žádný režisér ani scenárista nedokázal napsat, to prostě muselo být v něm.
