V neděli by 99. narozeniny oslavil muž, který prošel peklem koncentračních táborů, ale nikdy neztratil chuť žít. Arnošt Lustig byl živel. Miloval ženy, dobré jídlo a humor, kterým odzbrojoval i ty největší pesimisty. Jeho odkaz je tu s námi pořád, a to i čtrnáct let od jeho smrti.
Peklo ho nezlomilo
Osud mu rozdal karty, se kterými by to většina z nás dávno vzdala. Prošel Terezínem, Osvětimí i Buchenwaldem. Viděl věci, které si dnes neumíme ani představit, a přesto o nich dokázal mluvit s mrazivým klidem, a někdy dokonce s humorem. Sám říkal, že přežil jen díky obrovskému štěstí. V jednom z rozhovorů to popsal velmi syrově: „Můj otec byl mrtev, zemřel v plynové komoře,“ svěřil se v knize Eseje.
Lustig se ale nenechal zlomit nenávistí. Naopak. Rozhodl se, že nacistům neudělá tu radost, aby byl nešťastný. Jeho vitalita byla nakažlivá. Místo aby zatrpkl, stal se z něj spisovatel, který své zážitky přetavil do knih jako Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou nebo Dita Saxová. Ačkoliv psal o smrti, jeho texty jsou plné touhy po životě. Jak sám říkal: „Život není to, co chceme, ale to, co máme a vydržíme.“
Ženy byly jeho náboženství
Jestli Arnošt Lustig něco miloval víc než psaní, byly to ženy. Netajil se tím, že pro něj něžné pohlaví znamená všechno. Byl to rozený svůdník a elegán, který i v pokročilém věku dokázal složit poklonu tak, že se dámy červenaly. Jeho pohled na ženy byl až poetický. „Žena je krásná, a když se snoubí se zázračným pocitem lásky, je jako modlitba, anděl,“ prozradil v rozhovoru pro časopis Vital.
Celý život stála po jeho boku manželka Věra, která s ním prožila emigraci i návraty. I když se rád otáčel za jinými, ona byla jeho přístavem. Lustig se prostě rád díval na krásu. V rozhovoru to popsal naprosto otevřeně: „Co obdivuju na ženských já? Řečeno velmi obyčejně: tvář, obličej, vlasy, pusu, hrdlo, ramínka, prsa, bříško, pas, boky… prostě to krásný,“ řekl bez okolků. Bylo v tom kus klukovství, které si uchoval až do stáří.
Smích až do konce
Poslední roky jeho života poznamenal boj s rakovinou. Ale ani tehdy neztrácel svůj pověstný optimismus. Nemoc bral jako dalšího nepřítele, kterého je třeba porazit, nebo se mu aspoň vysmát. „Ze všeho v životě jsem se zatím vylízal, tak se snad vylížu i z rakoviny,“ vtipkoval v době nemoci. Do poslední chvíle plánoval cesty, chtěl psát a užívat si společnosti přátel.
I když ho nemoc nakonec v únoru 2011 přemohla, odešel jako vítěz. Zanechal nám tu nejen své knihy, ale hlavně návod na to, jak se nevzdat, ani když je nejhůř. „Kdybych si připustil to nejhorší, tak podlehnu o kolo dřív, protože ono je to jako zápas v boxu na dvanáct kol,“ řekl o svém boji.
