Podle historika Vojenského historického ústav Jindřicha Marka bylo Pražské povstání největším vojenským vystoupením Čechů na svém území během minulého století. I po 80 letech však kolem této klíčové události panují nejasnosti.
Mýty zatuhlé a nové
Dle jeho slov nám zatuhlé mýty nechali pěkně zakořenit komunisté (povyk kolem Koněva), nové vytváří či přiživují i současní novináři. Jde hlavně o umění zkratky a dramatické slogany, jako záchrana Prahy vojáky generála Vlasova. Glosy o alibismu nebo povstání „za pět minut dvanáct“ mohou podle něj prohlašovat jen lidé, kteří o realitě konce války nevědí vůbec nic.
Morální vzpruha, nikoli záchrana
Záchrana Prahy je dle Marka u vlasovců vojensky naprostý nesmysl. „Ano, vlasovci povstalecké Praze v určitých momentech určitě pomohli. Třeba bojem u ruzyňského letiště. Rozhodně ji ale neosvobodili ani nezachránili.“ Pravdu vidí u prohlášení velitele povstání generála Karla Kutlvarše, který pak napsal: „Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální. To jak na obránce, kterým posílil sebedůvěru, tak na Němce, kterým zprávy o vysokém počtu vojsk způsobily zmatek ve vedení.“
Český zlozvyk
Dle historika mají navíc Češi nepochopitelný historický zlozvyk, respektive touhu být stále někomu vděční, aby nás pak zachránil. Někdo, kdo bude vlastně všechno dělat za nás. „Buď to mají být Sověti, vlasovci, Američané, Evropská unie nebo kdokoli další. Ostudně přitom ale zapomínáme na úspěchy a schopnosti vlastních lidí. Tohle prostě nechápu,“ osvětluje Marek.
Místní hrdinové
Jeho hrdiny jsou především malé skupinky českých bojovníků a velitelů povstání. Ti převzali za boje primární odpovědnost, po roce 1948 pak většinou špatně skončili. Se zbraní v ruce tu po celou dobu bojovalo na 12 000 českých vlastenců. Komunisté to pak celé přelakovali na plakát pod heslem „lid pod vedením komunistické strany“.
Ušetřené životy dalších stran
Ačkoli pražské povstání nemělo kritický vliv na vývoj válečných událostí, něco přece jen provedlo. Konflikt byl o dva či tři dny zkrácen, což v důsledku ušetřilo mnoho sovětských i amerických jednotek. Samozřejmě za cenu životů pražských – kde padli Pražané, nemusel umírat nikdo další.
„Němečtí velitelé počítali s obranou Prahy na konci války, místní povstání jim plány citelně zkomplikovalo. A Sověti zase plánovali dorazit až 13. května.“ Jak je vidět, lokální aktivita překlenula tuto „pauzu“.
Markéta Plánková míří do seriálu ZOO: Zahraje si potvoru Pavlínu, kterou byste na kafe nepozvali
Stále nevíme všechno
Historie je dlouhá cesta stálého objevování, kde se vždycky mohou objevit nové informace. Buď doplňují stávající obrázek, nebo staví minulost do zcela nového světla. Jako v dobré detektivce. „Vojenskému historikovi chybí dostatek německých dokumentů o skutečné síle a bojové činnosti německých jednotek SS útočících na Prahu. To samé nám chybí u vlasovců.“
Další kapitolou jsou třeba snahy protektorátu zinscenovat převrat podle svých představ. Heslo National Geographic Society o tom, že „Stále je co objevovat.“ tak platí naprosto univerzálně i tady.
