Napoleon Bonaparte se během své stodenní vlády rozhodně nenudil. Navíc se rozhodl, že pruské a britsko-nizozemské armádě zasadí v Belgii úder ještě dříve, než dorazí ruské i rakouské posily. Jejich součet by totiž jeho jednotky drasticky převyšoval. Jako celý tento záměr nakonec dopadl?
Pozice před Waterloo
V bitvě u Ligny porazil 16. června 1815 pruskou armádu maršála Blüchera. Pak ještě vyslal třetinu svých jednotek pod velením maršála Grouchyho pronásledovat její zbytky. Dvě třetiny vrhl proti britským útvarům vévody z Wellingtonu. Ty po srážce s francouzským předvojem maršála Neye zaujaly pozice u do té doby zcela neznámé vesničky Waterloo. Ta se tak stala symbolem konečné porážky slavného císaře.
K čemu přesně došlo?
Dne 18. června 1815 proti sobě stálo 71 947 Napoleonových vojáků s 246 děly proti 67 661 spojencům se 156 děly. Pozdější očekávaná posila maršála Blüchera čítala 45 000 pruských vojáků a 44 děl. Náporu Francouzů tak musel Wellington do příchodu Blüchera odolávat sám.
Na posily současně čekal i Napoleon, tedy Grouchyho oddíly. První francouzská vlna se opozdila kvůli silně rozmoklému terénu, který prakticky znemožňoval rozvinutí dělostřelectva. Wellington tak první nápor francouzských jednotek vydržel.
Zámky a dragouni
Vzápětí došlo k urputným bojům o pozice zámku Hougomont a dvorec La Haye Sainte. Maršál Neye chtěl dosáhnout vítězství masovým útokem jezdectva. Záměr se však velmi rychle proměnil v masakr elitních dragounů, kyrysníků a dalších jednotek. Ti totiž padali pod britskými drážkovými ručnicemi a děly.
Kdo dřív přijde, vítězí
Pravý bok Napoleonovy armády ohrozily odpoledne téhož dne jednotky pruského sboru generála von Bülova. Musel tak použít svou zálohu, kterou pak ale postrádal v rozhodujícím momentě střetu. Neyově kavalérii se totiž podařilo prakticky rozdělit Wellingtonovu pěchotu, Napoleon se tak rozhodl nasadit starou gardu na britské pozice, kterým také docházel dech.
Slibný vývoj však rozbil příchod pruského jezdectva. Další jednotky se dostavily s Blücherem, i Wellington přešel do ofenzivy. Francouzské útvary se začaly hroutit, ústup přešel v reálný útěk. Krom faktu císařovy porážky se do historie zapsala i reakce zmíněné staré gardy. Na výzvu: „Stateční Francouzi, vzdejte se!“ odvětil jejich generál: „Merde!“ tedy „Hov*o!“
Soňa z Ulice jde k soudu: To se prostě nemůžeš přiznat, nechápe Erik
Grouchy nakonec nedorazil vůbec, protože se „zasekl“ v boji s jediným pruským sborem u Wavre. Večer tak vyvedl Napoleona z bitvy náčelník francouzské armády, maršál Soult.
Vzpomínka je stále živá
Přestože letos uběhne od památného střetu už 210 let, vzpomínka na Waterloo nenechává Francouze stále v klidu. Před dekádou Belgie navrhla dvoueurové mince, které měly mít památník bitvy na rubové, tedy „národní straně“. Paříž reagovala oficiální cestou s tím, že jde o událost výrazně rezonující v národní paměti. Waterloo je tak pro tento národ více, než jen vojenský střet, ale debakl, který zatím odolává léčení časem.
